Leckde vědci dostávají plat podle impakt faktoru. Šílené a naprosto nevědecké, říká Bernd Pulverer
„Některé špičkové vědecké časopisy jsou jako Gucci: v podstatě si koupíte módní trend, který všichni chtějí,“ říká BERND PULVERER, ředitel nakladatelství odborné literatury EMBO Press a hlavní editor špičkového vědeckého časopisu EMBO reports. A také soudí, že vědecká komunita v reakci na covid obstála: „Vývoj vakcíny byl zdaleka nejrychlejší v historii a vyvinuli jsme zcela nový přístup k očkování, díky němuž bude vývoj nových vakcín pro příští pandemii stejně rychlý. Měli bychom být hrdí na to, jak rychle a efektivně jsme to zvládli a kolik životů věda zachránila.“
Před rokem zmítala českou politickou scénou aféra – aspiranti na vrcholné politické funkce včetně možného ministra pro vědu a výzkum nebo poslankyně Evropského parlamentu, oba někdejší rektoři vysokých škol, publikovali v predátorských časopisech. Jak takový časopis funguje?
Pseudovědecké predátorské časopisy jsou přímo navrženy tak, aby zneužívaly publikační systém a hodnocení výzkumu a přečerpávaly peníze z akademické sféry do čísi kapsy. Vypadají jako běžné recenzované vědecké časopisy, ale neuplatňují přísná kritéria výběru, pokud vůbec nějaká mají. Protože autoři za publikování platí – což známe i u většiny časopisů s otevřeným přístupem –, mohou si účtovat poplatky, aniž by k dosavadním vědeckým poznatkům přidávaly jakoukoli hodnotu. Autoři zoufale chtějí publikovat svůj článek, aby si udrželi práci nebo financování výzkumu, které se ve své nejprimitivnější podobě odvíjí od toho, kolik článků publikujete. Tyto pseudovědecké žurnály samozřejmě nedodržují žádné vědecké ani etické standardy a jejich činnost hraničí se zločinem. Autoři, kteří v nich publikují, se stávají spoluviníky. A pak tu máme legitimní časopisy, které ovšem také nepřidávají žádnou vědeckou hodnotu, jen využívají mechanismy vědy k optimalizaci finančních výnosů. Nemají recenzní řízení, zatímco solidní vědecké časopisy mají nastavenu spoustu kritérií, které článek musí splnit, než je přijat. Například můj redaktorský tým má čtyřiadvacet lidí; stojí to spoustu energie a práce, aby byl článek připraven k publikaci. Predátorské časopisy a časopisy vědecky bezcenné neudělají téměř nic jiného, než že text pověsí na internet a naúčtují si za to poplatek řekněme tisíc eur. Je to velmi výnosný model. Důvodem, proč tyto časopisy začaly vzkvétat, je takzvaný otevřený přístup k vědě.
Dozvěděla jsem se, že Open Access čili otevřený přístup je pro uživatele velmi drahý, že málokdo z českých vědců má na zveřejňování svých článků peníze… Myslela jsem, že Open Access je úžasná věc, protože je zcela demokratický: díky internetu zajišťuje trvalý, okamžitý a bezplatný přístup k výsledkům vědy a výzkumu všem bez rozdílu.
To je pravda! Ovšem je fakt, že Open Access funguje v modelu, kdy se také platí – autoři článku platí přímo časopisu za zveřejnění jejich vlastní práce, což je velmi těžké vysvětlit někomu mimo vědu. Ale někdo ty redaktory, ale i papír, na němž je časopis posléze vytištěn, a jeho distribuci musí zaplatit. Článek publikovaný ve vědeckém žurnále je pro vědce nesmírně cenný, neboť je dalším z milníků v jejich kariéře, ovlivňuje jejich šanci získat peníze na to, aby mohli dál dělat vědu. Ta investice se jim mnohokrát vrátí.
Někteří laici identifikují jako jasný znak predátorství právě fakt, že se za publikaci v daném periodiku musí platit. Nature, možná nejprestižnější vědecký žurnál v přírodních vědách, nabízí vědcům možnost takzvaného Gold Open Access. Zaplatíte 12 690 dolarů za to, aby byl váš přijatý článek dostupný komukoli online. Když si chci týdeník Nature objednat na rok, zaplatím 199 eur. Ano, je to cena i za přístup do online archivu od roku 1997, ale není to jednoduše moc?
Kde je kupec, tam je prodejce, jak se říká. Naše časopisy jsou také drahé, a to je EMBO na rozdíl od časopisu Nature nezisková organizace. U nás publikace stojí 6500 eur. Jsme drazí a také velmi vybíraví, publikujeme málo článků – jen deset procent. Těch deset procent vědeckých týmů, jejichž texty nakonec publikujeme, dotuje veškerou naši práci, všechno to čtení a posuzování posléze neúspěšných kandidátů. Časopisy jako my a Nature prostě mají velkou přidanou hodnotu, vybíráme nejzajímavější a nejsolidnější výzkumy, představujeme je světu. Odvádíme opravdu dobrou práci, jsme féroví a efektivní. Můžete kritizovat marže a zisky Nature, stejně jako můžete kritizovat zisky výrobce automobilů Mercedes, který taky vydělává spoustu peněz. Ale tyhle časopisy dodávají vědě hodnotu, na rozdíl od časopisů, které mají velmi nízkou laťku pro přijetí textů, protože chtějí mít z téměř každého příspěvku peníze.
U predátorských časopisů v podstatě neexistuje selektivita ani kvalita. A co o jejich další charakteristické znaky?
Často se zaměřují na konkrétní takzvaná speciální témata – vydají výzvu k zasílání článků ve velmi specifické oblasti, což je něco, co my opravdu neděláme, protože nechceme měnit naše kritéria pro přijetí. Takže napíšou všem v daném oboru, a většinou i mimo něj, a řeknou v podstatě: Přijďte k nám a my vám to rychle vydáme. Sám dostávám dva tři e-maily denně od predátorských časopisů s výzvou k publikaci, přitom v úplně jiných oborech, než je ten můj… Tento přístup přilákal tolik neinformovaných vědců nebo podvodníků, že to vedlo k extrémnímu rozmachu predátorských časopisů. Existují jejich vydavatelství, která každý rok za poslední desetiletí v podstatě zdvojnásobila svou produkci. I jejich vinou se teď v odborné literatuře objevují zfalšované práce. Aby bylo jasno, ne všechny práce v predátorských časopisech jsou problematické, ale protože neuplatňují pečlivou kontrolu veškerých článků, proklouzne tam mnoho nekvalitní nebo podvodné vědy.
Loni někteří vydavatelé zpětně zjistili, že publikovali mnoho podvodných článků, a raději úplně zavřeli krám.
Ano. Známé americké vydavatelství John Wiley & Sons akvírovalo za obrovské peníze nakladatelství Hindawi, které mělo, jak se posléze zjistilo, v mnoha ze svých dvou set padesáti vědeckých časopisech problematický proces peer review. Nakladatelství John Wiley & Sons tak kvůli reputaci muselo zcela stáhnout z oběhu na osm tisíc článků, přišlo o více než třicet milionů dolarů a značku Hindawi úplně přestalo používat.
Kdo si typicky tak trochu vědecky méněcenný časopis založí? Občas to dělají i méně prestižní vysoké školy – aby měli jejich zaměstnanci a doktorandi kde publikovat, do časopisů jednotlivých kateder někdy účelově projdou bezobsažné, nehodnotné texty.
Tlak na výstupy vědecké práce je samozřejmě obrovský, pokud máte v laboratoři mnoho studentů, kteří všichni potřebují publikovat, aby přežili – Publish or perish je jedním z nejznámějších vědeckých rčení. Ve svých přednáškách zdůrazňuju, že i kvůli tomuto tlaku musíme změnit systém a v rámci otevřeného přístupu sdílet vědu mimo svět vědeckých časopisů a vyhradit publikování výzkumných prací na papíře jen těm nejlepším. Pro představu: v biomedicínských vědách nyní celosvětově publikujeme více než tři miliony článků ročně ve více než třiceti tisících časopisech. Jsme zavaleni, topíme se v oceánu článků, které člověk za žádných okolností nemůže učíst. To neznamená, že by tato věda byla bezcenná, ale je nežádoucí, aby se všechna dostala do nejlepších časopisů, často pouze za účelem kariérního postupu autorů nebo rozhodnutí o financování výzkumu. Kromě již probraných preprintů existují i modernější způsoby sdílení dat z výzkumu. Je tu spousta databází, které umožňují přístup i publikace zdarma. Například jsme vyvinuli platformu pro sdílení dat ve strukturované podobě, kde jsou texty mnohem lépe strojově čitelné; mimo formát vědeckého článku, ale na časopis napojené. V podstatě sdílíte jednotlivé experimenty tak, aby bylo možné je reprodukovat: s popisem metod, s metadaty. Je to mnohem rychlejší a efektivnější – vyvíjíme automatizaci, která pomůže při kontrole kvality těchto miničlánků. Pak je někdy lze sestavit do větších příběhů, což pomůže čtenáři pochopit celek.
Jako recept, jak zatočit s predátorskými časopisy, se nabízí požadavek přestat počítat „publikační body“ založené čistě na tom, kolik článků vědec publikoval. Kdyby nebylo požadavkem pro kariérní růst – a taky docenturu nebo profesuru – nebo pro grantové projekty mít hodně publikací, což v Česku prostě je, protože rádi nahrazujeme kvalitu kvantitou, neměly by predátorské časopisy důvod existovat.
To je přesně jeden z problémů. Lidé jsou k obcházení kvality tak trochu nuceni systémem hodnocení výzkumu. S kolegy jsme před dvanácti lety založili Sanfranciskou deklaraci pro hodnocení výzkumu (DORA) a po uplynulé desetiletí jsme se pokoušeli změnit systém, ale je to velmi, velmi těžké, protože všechno je vzájemně propojeno: časopisy, vědci, hodnocení výzkumu. Podle mého existují tři různé úrovně hodnocení výzkumu. První úroveň: prostě počítáte počet článků; nezáleží na tom, kde článek vyšel. Tohle lze snadno zneužít, protože autor nemá motivaci publikovat dobré články, jde do predátorského časopisu, který mu text vydá. Druhá úroveň je bibliometrie, vědní obor zabývající se kvantitativní analýzou dokumentů vznikajících v rámci vědecké komunikace. Čísla vám dávají určitou představu o tom, jak dobrý časopis je – věda publikovaná v časopise by měla mít přibližně stejnou váhu jako daný časopis, protože jím byla vybrána. V prohlášení DORA upozorňujeme, že je to i tak problematické. Systém byl zaměřen na jediné číslo, které se nazývá impakt faktor časopisu a měří absolutní kvalitu daného žurnálu, ovšem nikoli jednotlivých článků v něm. Každý časopis publikuje stovky nebo tisíce článků velmi rozdílné kvality a citovanosti a tvrdit, že jejich průměrná citovanost vystihuje výkonnost konkrétního výzkumného článku nebo konkrétního výzkumníka, který je jeho autorem, je prostě špatně. Říká to jen, že časopis s vysokým impakt faktorem odvádí dobrou práci při výběru materiálů, které budou zřejmě hodně citované. Ale brát zřetel na nějaké číslo se třemi desetinnými místy a podle jeho výše vás platit? V mnoha zemích vědci dostávají plat v závislosti na výši "svého" impakt faktoru! To je šílené a naprosto nevědecké.
Čím tedy impakt faktor v hodnocení vědy ideálně nahradíme?
Tady to začíná být obtížné. Třetí rovina evaluace výzkumu je – a tudy se musí každá země, která to s výzkumem myslí vážně, vydat a já k tomu Českou republiku vybízím, protože jste dynamičtí a přejít do té třetí úrovně pro vás může být snazší –, že opravdu musíme číst články a na základě toho se informovaně rozhodovat o financování a kariéře daných výzkumníků. Je to těžká práce, ale musíme si na ni vyhradit čas a vytvořit procesy, které zůstanou informované a objektivní, založené na nestranných odbornících. Ti nesmějí mít přímé vazby na hodnocené ústavy nebo kandidáty; vřele doporučuji mezinárodní komise. A musíme využít umělé inteligence, aby byl systém škálovatelný. K rozhodnutím o kvalitě výzkumu pak konečně musíme přestat používat zástupné ukazatele, jako jsou názvy časopisů, tedy jejich pověst, nebo jejich impakt faktory. Musíme vybírat články podle nejrůznějších precizně stanovaných kritérií, ale ne je pro sponzora, aby dal peníze vědcům, nebo pro univerzitu, aby najala vědce. Vědci musejí najít způsob, jak motivovat ty, kdo o věcech rozhodují, aby si přečetli jejich práce a na jejich základě si udělali informovaný úsudek. O tom jsem loni přednášel u vás na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd, ale i jinde. Toto hodnocení výzkumu je důležitou součástí samotného dělání vědy. Nejde jen o to, že své práce publikujete; jako vědec musíte také učit, být mladým adeptům vědy mentory a pomáhat hodnotit jiné vědce. V rámci DORA žádáme opravdu velké změny, žádná země podle mého zatím nedosáhla kýženého stavu. Musíme tu práci brát vážně; dosavadní kritéria se ukázala být toxická a vedla k vzmachu predátorských časopisů na té nejnižší úrovni, ale také k explozi módních časopisů v rámci vědy, které si mohou účtovat dvanáct tisíc dolarů, protože jsou považovány za prestižní. Je to jako Gucci: v podstatě si koupíte módní trend, který všichni chtějí.
Jste hlavním editorem vědeckého žurnálu EMBO reports, který o molekulární a buněčné biologii referuje přes čtvrt století, předtím jste dvanáct let vedl EMBO Journal. Podle čeho je hodnocena jeho kvalita? Přece není jediným kritériem impakt faktor (8,4 a 13,8), jímž se přes vámi právě vyřčené věty oba časopisy stále honosí?
Ptáte se, proč ta čísla EMBO stále uvádí? V DORA jsme skutečně hodně diskutovali o tom, jestli bychom je neměli ignorovat. Některé žurnály se tak rozhodly, ale zvyk je železná košile, naši čtenáři ta čísla vyhledávají a očekávají, impakt faktor pro ně byl léta zásadní. Je ostatně našemu časopisu přidělován automaticky, to není naše volba; impakt faktor generuje soukromá zisková společnost Clarivate. Takže jsme se nakonec rozhodli, že lidem poskytneme všechna čísla, která dokážeme dát dohromady. Zveřejňujeme asi pět nebo šest různých hodnotících čísel, nejen impakt faktor, která vzájemně nekorelují. Všechna něco měří – ale rozhodně ne něco, co je spolehlivým měřítkem výkonu konkrétních vědců! V určitém okamžiku bychom chtěli od používání těchto čísel vůbec ustoupit.
Ale jak potom posoudit, co je dobrý časopis?
Podle mého je třeba podívat se na to, jak časopis vybírá články k publikování, jaké atributy kvality může prokázat v tom, jak jsou data prezentována – například zda podporují otevřenou vědu nebo zda prověřují problémy s integritou výzkumu. A z tohoto důvodu jsme v našich časopisech po dobu asi patnácti let zveřejňovali všechny recenzní posudky spolu s publikovanými články, aby lidé viděli, jak hodnocení funguje, a publikovali jsme i odpovědi autorů na ně. Také zveřejňujeme naše dopisy s redakčními rozhodnutími. Vše je veřejné a dohledatelné. Chceme navíc vědu zprostředkovat nejen prostřednictvím poutavých příběhů a zvlášť v biologii nebo chemii také krásných obrázků; chceme sdílet i data, která se skrývají za články. To je důležitá součást hnutí za otevřenou vědu – sdílet data, která můžete extrahovat, analyzovat a s nimiž lze dál pracovat. Tak zajistíme vysokou kvalitu vědy, protože ostatní vědci mohou zjistit, zda data neobsahují chyby nebo nedostatky. Tak by měla věda fungovat; přitom od jejího sdílení současný vědecký systém odrazuje.
Vraťme se ještě k palčivým problémům současné vědy.
Tam, kde je financování příliš omezené, jde výzkum za penězi. A kupříkladu v mém oboru, což je molekulární a buněčná biologie, má výzkum tendenci být založený na módě. Platí stádový efekt: když se něco stane populárním, tak to všichni začnou dělat. A protože jsme v tomto propojeném systému, kde financující subjekty kladou důraz na to, co je trendy, a to je opět poháněno časopisy, impakt faktory, vším tím, o čem jsme mluvili, investoři mohou nabýt zcela mylného dojmu o tom, co je ve vědě skutečně zásadní a nosné. Investují do trendu peníze, čímž samozřejmě přitáhnou spoustu kvalitních výzkumníků, a tím se ocitáme v jakési spirále. Klasickým příkladem byl výzkum covidu. Snad třicet procent zaslaných článků v mém oboru se po celé dva pandemické roky týkalo právě tohoto jediného viru! Často se jednalo o články virologů, kteří najednou zkoumali covid místo své expertizy – všichni se samosebou snažili pomoci, ale taky věděli, že jsou na to k dispozici obrovské peníze.
Myslíte, že vědecká komunita v reakci na covid obstála?
Ano, rozhodně. Vývoj vakcíny byl zdaleka nejrychlejší v historii a vyvinuli jsme zcela nový přístup k očkování, díky němuž bude vývoj nových vakcín pro příští pandemii stejně rychlý. Měli bychom být hrdí na to, jak rychle a efektivně jsme to zvládli a kolik životů věda zachránila. Ale v systému bylo také hodně hluku, čímž metaforicky míním výzkum, který nebyl tak užitečný.
Teď už se vody vyčistily, nebo ne?
Dávno. Freerideři, kteří naskočili na módní a investiční vlnu kolem covidu, jsou pryč a seriózní virologové zkoumají mechanismy, jejichž odhalení vždycky trvá roky. Pokud se podíváte na HIV, trvalo hodně přes deset let, než se odhalila podstata (protože tou dobou ještě neexistovaly dnes běžně dostupné technologie; pozn. red.), a teď tomu viru opravdu velmi dobře rozumíme, umíme ho řídit a zpomalit. Tohle se neděje přes noc. Pokud jde o covid, jsme zpět v seriózním vědeckém byznysu a počet přihlášených výzkumů s touto tematikou prudce klesl. Ale podobné věci se dějí i v jiných oborech. Například došlo k velké explozi zájmu, a tedy projektů a peněz, ve světě biologie RNA. A na tom mají podíl i vědecké žurnály: třeba v Nature není až tolik redaktorů, a pokud se kolektivně příliš nadchnou pro jednu oblast, má to dopad na celou komunitu.
Je rozdíl mezi tím, jak se věda dělá v USA a jak v Evropě?
Ano. Mám za sebou postdoktorandské studium ve Spojených státech a v Kanadě a způsob, jakým se tam vrcholná věda dělá, je od toho evropského stále dost odlišný. Samozřejmě jsou to léta letoucí, ale mám stále hodně kontaktů s americkými vědci. Středoevropané jsou opatrní, hraje se tu na hierarchii, máme konzervativnější, systematický přístup a zjevnou averzi k riziku. Takový germánský způsob dělání vědy – velmi důkladný a svým způsobem pomalý, neriskantní. Spojené státy oproti nám v přístupu k vědeckému výzkumu extrémně riskují, jsou progresivní a dynamické. Což zajišťuje velmi rychlý vývoj; necháte se unést nadšením, je velmi vzrušující dělat ve Státech vědu. Samozřejmě s tím souvisí i riziko: pokud si nedáte pozor, ani se nenadějete a děláte špatnou vědu, abyste se dostali, kam potřebujete. Mou nejoblíbenější zemí v tomto ohledu je odjakživa Spojené království, kde jsem studoval a získal PhD., protože mají úžasně kreativní přístup k vědě a výzkumu, ale vedle intelektuální a vědecké rigoróznosti jim nechybí lehkost a absence hierarchie, což podporuje kreativitu. Odvážil bych se vsadit, že v přepočtu na jedno vynaložené euro generuje Spojené království nejlepší výsledky výzkumu.
V Česku je mnoho někdejších vědců a akademiků, třeba i bývalých rektorů univerzit, ve vysoké politice; ostatně i váš dobrý známý, biochemik Jan Konvalinka z ÚOCHB AV ČR, je zastupitelem na Praze 6… Co vědce táhne do politiky? A je to v Německu taky tak výrazně patrné?
Ne tolik jako u vás. Ale i u nás v Německu jsou akademické tituly a vědecké funkce považovány za přehnaně důležité. I v Německu jsme měli problémy s politiky, kteří, řekněme, uspěchali svou akademickou kariéru, objevila se obvinění z plagiátorství a tak dále. Často to souviselo s tím, že se obvinění zaměřovali na své funkce a na postup v politice a ne na reálné akademické výstupy, takže si prostě někde zkrátili cestu. Když máte ve střední Evropě volby a vidíte na plakátech mediálně známého profesora nebo třeba i lokálního lékaře, jak kandiduje na politické pozice, hodíte mu podvědomě hlas na základě písmenek, která má přilepená před jménem nebo za ním. Léta jsem žil ve Spojeném království a pak v USA, kde se o titulech nemluví a téměř nikdo ji je na vizitky nebo plakáty nepíše. A že by u nás existovala občanská odpovědnost vědců? To by bylo úžasné, kdyby lidé vnímali svou roli jako pedagogové nebo akademici a využívali ji pro veřejné blaho.
Leckdy to vypadá, že se spíš snaží získat konkurenční výhodu a utáhnout voliče na své vysokoškolské tituly.
Ve střední a východní Evropě jsou akademické hodnosti od doktora výš opravdu důležité, je to velmi nápadné. Ale možná mají voliči v České republice širší vzdělání, takže se i jakožto vědci či lékaři více zajímají o politiku a věci veřejné než hyperspecializovaní vědci na Západě. Třeba ve Velké Británii v podstatě už na střední škole zredukujete svou výuku na tři předměty; už na střední se totiž věnujete seriózní vědě, takže možná do jisté míry ztrácíte obecné znalosti.
V Česku se před čtyřmi lety poprvé v dějinách republiky vyskytla funkce ministra pro vědu, výzkum a inovace; po loňských skandálech kandidátů, kteří publikovali v predátorských časopisech, se tímto ministrem stal politolog a politik Marek Ženíšek. Je existence takového ministerstva důležitá?
Ano! Každou zemi obohacuje, když má silnou vědeckou základnu. Třeba my biologové cítíme tlak: Máme dělat jen lékařský výzkum, abychom zachránili lidské životy? Nebo jen ekologický výzkum, abychom spasili planetu? Tohle už jsou velmi konkrétní otázky, ministerstvo pro vědu má ovšem být jakýmsi ambasadorem vědy, pěstovat ji jako celek a starat se o její adepty včetně těch budoucích, tak jako ministerstvo kultury opečovává muzea, podporuje operu nebo rozdílí granty spisovatelům. A měl by být ministr pro vědu sám vědcem? Rozhodně ano. Třeba v Nizozemsku se dva skvělí vědci (fyzici Robbert Dijkgraaf a Eppo Bruins; pozn. red.) postupně stali ministry pro školství, kulturu a vědu. V rozhodování jim můžeme věřit: dělali a ještě jistě budou dělat skvělou vědu a opravdu rozumějí akademickému systému a jeho financování. Pravděpodobně tak budou činit dobrá, protože na vlastní dlouholeté praxi založená rozhodnutí.
