Thor Heyerdahl se nikdy nedočkal uznání svých teorií. S vědci ho ale pojilo přátelství a vzájemný respekt
Thor Heyerdahl se 17. května 1970 vydal na papyrovém člunu Ra II na cestu přes Atlantik. Norský dobrodruh podnikl podobných výprav celou řadu a snažil se jimi dokázat svou teorii o propojení prehistorických civilizací. U veřejnosti získal obrovskou popularitu. Historikové ale k jeho tvrzením zůstávají skeptičtí.
Thor Heyerdahl se narodil v norském Larviku v roce 1914. Neměl šťastné dětství. Rodiče se už za jeho dětství rozvedli a malý Thor vyrůstal často o samotě. Když dospěl, zapsal se na univerzitě v Oslu do kurzů geografie a zoologie a postupně se začal soustředit na oblast, která ho měla fascinovat celý život - na Polynésii. S ostrovy ztracenými v nekonečném Pacifiku se nejprve seznámil prostřednictvím sbírky knih norského obchodníka. Poté získal stipendium pro výzkum původu živočišných druhů přímo ve Francouzské Polynésii na ostrově Fatu-Hiva. Od studia živočichů se ale odklonil a začal se zabývat otázkou, odkud na odlehlé souostroví přicestovali jejich první obyvatelé.
Z východu, nebo ze západu?
Moderní analýzy DNA poměrně věrohodně prokazují, že první Polynésané připluli na ostrovy z jihovýchodní Asie. Stejná teorie převládala už za Heyerdahlova pobytu na Markézách. On sám si to však nemyslel. Ze zkušenosti věděl, že větry a mořské proudy v Pacifiku směřují z velké části z východu na západ. Usoudil proto, že pro staré mořeplavce by bylo daleko jednodušší doplout do Polynésie z východu – tedy z pobřeží Jižní Ameriky. Pro své předpoklady postupně shromažďoval další důkazy, zejména fakt, že se na Polynésii vyskytují batáty - sladké brambory pocházející z Jižní Ameriky. Proti teorii ale stál fakt, že staré civilizace sídlící v dnešním Peru měly k dispozici pouze vory z balzového dřeva. Dokázal by snad někdo na primitivním plavidle překonat tisíce kilometrů dlouhou cestu přes oceán?
Kon-Tiki
Heyerdahl byl muž činu, a rozhodl se své předpoklady ověřit v praxi. V roce 1947 sestrojil v Peru vor z balzových klád a vydal se na něm z přístavu Callao směrem k Polynésii. Plavba na voru Kon-Tiki mu zabrala 101 dní a udělala z neznámého dobrodruha celosvětovou hvězdu. Kniha popisující jeho cestu se stala bestellerem a dokumentární film získal v roce 1952 Oscara. Studie, ve které se pokusil sesumírovat svou teorii osidlování Polynésie, se setkala s poměrně menším nadšením. Zejména u akademické obce.
Kniha „Američtí indiáni v Tichomoří“ přinesla na svět teorii, ke které se Heyerdahl upínal po zbytek své kariéry. Tvrdil v ní, že tichomořské ostrovy jako první osídlila civilizace modrookých mužů s vysokou postavou, světlou pokožku a plnovousy. Jeho tajemní mořeplavci ovládali astronomii, disponovali pokročilými navigačními znalostmi, přinášeli s sebou technologie zpracování kamene, stavby pyramid a náboženství založené na uctívání slunce. Do Polynésie připluli z Jižní Ameriky, jejich původní domov ale snad ležel kdesi ve staré Mezopotámii či snad v Egyptě. Na novém kontinentě jejich znalosti položily základy předkolumbovských civilizací, postupně ale byli smeteni přívalem primitivních národů přicházejících do Ameriky z Asie přes pevninským most v dnešní Beringově úžině. Část tajemných bílých vousatých mužů se kolem roku 500 před invazí zachránila útěkem do Polynésie a osídlili ostrovy od Havaje až po Nový Zéland. Jejich vůdce nesl jméno Kon Tiki Viracocha.
Ra
Heyerdahlovo tvrzení pochopitelně narazilo na převládající vědecký konsenzus. Dobrodruh se ale nehodlal vzdát bez boje. Ke kolegům akademikům sice choval úctu, nezdráhal se je ale vyzývat na řečnické souboje a měnit veřejné debaty v teatrální výstupy. Aby pro svá tvrzení získal více argumentů, rozhodl se opět prakticky dokázat, že jeho bájní cestovatelé mohli do Jižní Ameriky z Evropy opravdu doplout. Inspiraci ke konstrukci plavidla mu poskytla návštěva obyvatel jezera Titicaca, kteří se po posvátném jezeře plavili na rákosových člunech. Heyerdahl věděl, že podobné čluny používali i staří Egypťané, a rytinu připomínající jejich tvar navíc objevil při své expedici na Velikonoční ostrov. Aby cestu absolvoval na skutečně autentickém člunu, vypravil se do Afriky k Čadskému jezeru ke kmeni Buduma, kde se umění vázání papyrových člunů dochovalo dodnes.
Heyerdahlovy metody asi nejlépe ilustruje fakt, že člun nechal postavit přímo před Velkou pyramidou v Gíze a pojmenoval ho po egyptském bohu slunce Ra. Loď pak nechal převézt do marockého přístavu Sáfí a v roce 1969 vyplul na 6000 km dlouhou trasu ke karibskému Barbadosu. Kvůli chybě v konstrukci člunu musel plavbu přerušit po osmi týdnech, kdy do cíle chyběl necelý tisíc kilometrů. Tvrdohlavý mořeplavec se nehodlal vzdát. Nechal si od indiánských stavitelů u jezera Titicaca postavit nový člun a už od deset měsíců později byl v Sáfí znovu, připraven na druhý pokus.
Ra II
Člun Ra II vyplul od břehů Maroka 17. května 1970 a po 57 dnech úspěšně dorazil na Barbados. S knihou a filmem Heyerdahl opět sklízel u laického publika úspěchy, akademiky ale nepřesvědčil. Nedal se odradit a svou sérii výprav zakončil v roce 1977 plavbou nazvanou Tigris. Vedla z Iráku po proudu Tigridu do Perského zálivu, podél pobřeží Ománského zálivu až k ústí řeky Indus v Pákistánu a zpátky napříč Arabským mořem až do Rudého moře ke břehům Egypta. Expedice měla přinést poslední důkaz, že tajemní mořeplavci mohli cestovat mezi všemi starověkými civilizacemi, doplout z Mezopotámie až do Afriky, přeplout Atlantik do Jižní Ameriky a z ní osídlit Polynésii.
Heyerdahla jeho dobrodružství proslavila na celém světě. Přednášel, psal knihy, natáčel dokumenty a obdržel i řadu čestných doktorátů. Ke své milované Polynésii přivedl pozornost jak turistů, tak akademiků a díky jeho odvaze dnes nikdo nepochybuje, že moře nebylo pro staré civilizace překážkou, ale spojnicí. Jedinou oblastí, ve které se nedočkal uznání, byla jeho teorie o tajemných modrookých a světlovlasých mořeplavcích.
Snílek, ale ne šarlatán
Už ve své době byl Heyerdahl považován za jakýsi relikt starých dob, kdy byla archeologie výsadou džentlmenů-amatérů nahlížejících na zbytek světa z ryze evropské perspektivy. Dnes, kdy mají archeologové a etnologové k dispozici moderní technologie analýzy DNA, je snadné prokázat, odkud obyvatelé na odlehlé ostrovy dorazili. S vyprávěním o bílých nositelích pokročilé civilizace se sice setkáváme velmi často, jeho šiřitelé se vyskytují jen v podcastech, na YouTube a v senzačních seriálech na Netflixu. Seriózní akademický výzkum ho dávno vyvrátil.
Považovat Thora Heyerdahla za obdobu ryzích šarlatánů typu Grahama Hancocka by ale nebylo spravedlivé. Byl určitě ryzí samorost. Nehodlal se nechat omezovat pravidly vědeckého výzkumu a své knihy nenechával posuzovat odbornými recenzenty. Jeho nebezpečné plavby a výzkumné expedice ale nebyly motivovány touhou po pozornosti či zisku. Podnikal je z touhy po poznání, často ho doprovázeli seriózní akademici a o své poznatky se nikdy neváhal s vědeckou komunitou dělit. I když s ním experti nesouhlasili, uznávali ho jako odvážného a obětavého badatele a s řadou z nich ho pojilo celoživotní přátelství. Kdo by koneckonců nechoval aspoň trochu obdivu k člověku, který se kvůli své víře neváhá vypravit na rákosovém člunu přes 6000 kilometrů Atlantského oceánu?
