Irglová: Forward? Dopředu je i moje motto. Minulost jsem jako břemeno nikdy nevnímala

Z nového alba Forward (Dopředu) jste v dubnu vydali druhý singl Stuck in Reverse (Zaseknutý ve zpátečce). V těch názvech nelze nevidět ­určitý protimluv...

To je klasika, prostě já a Glen! My jsme v podstatě protipóly a ta zajímavá část nastává, když se potkáváme někde uprostřed, kde se propojí ty naše odlišné elementy. Protiklad je ztělesnění naší dynamiky. Album bylo napsané podle mé písničky, kterou jsem nazvala Forward. Potom jsme se tak rozhodli pojmenovat celou desku. Slovo „forward“ se samovolně objevovalo ve více písničkách a i to, že byly na desku vybrané právě tyhle, bylo trošku znamení osudu: písniček jsme měli hodně, ale použili jsme z nich jen osm. Pro Glena bylo důležité nemít jich víc, aby deska nebyla dlouhá. To slovo „forward“ ji tedy tematicky propojuje. Ono je vlastně i mým mottem, popisuje můj přístup k životu: pro mě je jednodušší než pro Glena dívat se dopředu, jít dál, odpoutávat se od minulosti, neupínat se na ni, spíš na ní stavět. Glen se na svých sólových deskách více obrací do minulosti a vrací do vzpomínek. Sám říká, že se ve Stuck in Reverse dívá na minulost skrz růžové brýle a že si ji přibarvuje nostalgií.

Glen Hansard v jednom rozhovoru říkal, že nová deska vznikla během „kreativního období“ u vás na Islandu. Jak to vypadalo?

Sešli jsme se v mém hudebním studiu a ani jeden jsme netušili, co z toho vznikne. Nedávali jsme si žádné cíle, natož nějaké ambiciózní. Bylo jaro, v létě jsme měli vyrazit na společné turné a chtěli jsme mít jeden nebo dva nové singly. Ale když jsme si ve studiu sedli ke klavíru s kytarou, nápadů přišlo strašně moc. Ne že bychom takový kreativní proud nečekali, ale nebrali jsme ho jako samozřejmost. Když písní vzniklo daleko víc než dvě, rozhodli jsme se vrátit do studia ještě dvakrát a nápady více rozpracovat. Nakonec jsme měli písniček dvakrát víc, než kolik se na gramofonovou desku fyzicky vejde, což je příjemný výsledek.

Znamená to, že pořád počítáte s formátem LP a hudbu třeba i posloucháte z gramofonu?

Ano, doma i ve studiu posloucháme vinyly. Myslím, že vinyly zažívají návrat a kapely to berou v potaz. Lidé si gramodesky kupují, dokonce i když doma nemají gramofon: je to formát, u kterého si můžete prohlédnout fotky, přečíst texty, můžete si ho vystavit na poličce nebo zarámovat... A taky má pevně danou kapacitu, na niž jsme právě museli myslet při výběru skladeb. Ideální délka desky je kolem čtyřiceti minut.

Všechna tři nahrávání tedy ­proběhla ve vašem studiu na ­Islandu?

Ano. Dvakrát jsme se tam sešli jen my dva, potřetí jsme přizvali další hudebníky: dva smyčce, bicí a basu, kromě bubeníka všechno kolegy, se kterými jsme hráli už v minulosti a známe se s nimi dlouho. Během jednoho roku jsme nahráli všechno, jen jsme mezi tím buď byli na turné, nebo měl Glen sólové koncerty.

Já jsem v jedné z písní dokonce zaslechl dechy. Jak vytváříte aranže?

Kytara a klavír jsou základ, rytmickou sekci využíváme k tomu, aby bylo možné písně gradovat, abychom dosáhli určité dynamiky, již má Glen rád. Smyčce a dechy používáme spíš jako dokreslování melodických nápadů a motivů. Smyčce máme s Glenem moc rádi, takže je zařazujeme skoro vždycky, i na svých sólových deskách. Dechy nahráli dva Glenovi kamarádi v Americe, o marimbu jsem zase požádala kluka, kterého znám v Americe já. To byly ale jediné věci nahrané takhle dálkově. A dokonce na té desce uslyšíte zpívat i všechny členy mé rodiny! Když jsme Forward nahrávali, potřebovali jsme, aby nám rodina pomohla: někdo vařil, někdo hlídal děti, každý se nějak zapojil. A protože studio máme ve stejném domě jako byt, po­zvali jsme si moje rodiče, ségru i děti, aby se přidali ve sborech. Působí to trochu, jako když diváci zpívají na koncertě, což se nám při živém hraní děje často. Líbí se mi, že se nám podařilo ty dva světy, pro­fesionální i rodinný, takhle ­prolnout.