Dýchali jsme si navzájem do obličeje. Spisovatelka a scenáristka Jana Šrámková napsala román s Janem Němcem
Zuzana utekla od muže a s malým synkem zkouší žít v Táboře. Byt jí tu pronajímá Daniel, který přichází o otce, o nějž vlastně přišel už dávno. Ti dva se dělí o byt – ona ho má k dispozici na všední dny, on přes víkend – a zkoušejí spolu navázat vztah. Danielovu příběhovou linii napsal prozaik a šéfredaktor kulturního měsíčníku Host Jan Němec, Zuzanin osud v ich-formě vypravuje Jana Šrámková (43). Ta se tak prostřednictvím experimentálního „románu ve dvou“ s názvem Byt (vyd. Host) od psaní dětských knížek, komiksů a filmových scénářů obloukem vrací ke svým kořenům, totiž k románové tvorbě pro dospělé publikum.
Jak vás Byt napadl?
Úplně původní nápad, že bychom mohli psát něco společně, přinesl Janek před nějakými deseti lety. Byli jsme už tehdy kamarádi a chtěl mě, myslím, tak trochu vysvobodit z tenat literatury pro děti, kterou sám za literaturu až tak nepovažuje. Má ovšem rád moje psaní pro dospělé a já od prózy Zázemí (2013) žádnou nenapsala. Lichotilo mi, že do toho Jan jde takhle osobně, aby mě světu zachránil pro prózu, a současně mě to i lehce iritovalo – takže on nebere vážně moje scénáře a dětské knížky? Chvíli jsme rozvíjeli nápad, že bychom si mohli psát dopisy, a výsledkem by byl epistolární román, ale až když se po mnoha měsících ozval, jestli tomu nedáme konkrétnější rámec, došlo mi, že to asi myslí celé vážně.
A odkud se vzal motiv bytu?
Vzpomněla jsem si na rozhovor, který jsme spolu vedli v Pardubicích na náměstí o našich bytových situacích: zjistili jsme tehdy, že oba hledáme nějaký další prostor v životě, kam bychom mohli odjíždět. On chtěl opustit Brno, které mu přišlo pro psaní příliš rušné, ale zase nechtěl úplně ztratit kontakt s městem, kde má hodně přátel. Říkal, že by nejradši odjížděl na týden někam pryč a vracel by se na víkendy. Já tehdy ještě bydlela v Praze, s velkou rodinou v malinkém panelákovém bytě, a hodilo by se nám něco na víkend. Vznikla bláznivá myšlenka, že bychom si s Janem na nějakém klidném místě pronajali společný byt, kde by on pobýval přes týden a já tam jezdila s rodinou na víkendy. Což se nestalo, ale díky téhle myšlence jsme v románu Byt svedli dohromady dva cizí lidi, které propojuje jen prostor sdíleného bytu, stejně jako nás dva autory jeden příběh. Sdílení evokuje prorůstání, vzájemnost, třecí plochy, a přesto se postavy v bytě fakticky nepotkávají, jde o neustálý dotek a míjení, jako se potkávají dva různé texty na každé dvoustraně.
Inspiroval vás podobný experiment v zahraniční literatuře?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
