Magický rituál Bruce Springsteena aneb Jak vysvětlit mimozemšťanům, co je to hudba
Na koncert Bruce Springsteena jsem se vlastně moc netěšil; předpověď počasí slibovala solidní bouři a já nejsem žádným zásadním znalcem Springsteenových desek. Jak sakra vydržím v dešti tříhodinový koncert, kde nebudu znát skoro žádnou písničku? Vždyť i na koncertech interpretů, jejichž tvorbu mám naposlouchanou, zažívám často paradoxní pocit – živou hudbu miluju, ale po dvaceti minutách se těšívám, až to skončí a já budu moct domů.
Jenže všechno bylo jinak: Muž, který vypadá jako Kevin Spacey (když tedy zrovna Kevin Spacey hraje někoho hodného a laskavého), a jeho monumentální E Street Band, spustili představení, které daleko přesahovalo rozměry běžného rockového koncertu. Nešlo jen o výběr písní nebo dokonale sehranou kapelu. Šlo o atmosféru, která vás vtáhne, obejme a pozvedne. Tam, kde jiní začínají pozvolna, on totiž od prvního tónu šlápne na plyn – a drží ho až do úplného konce.
Fascinující je, že jeho písničky nemusíte znát a přesto vám jsou povědomé. Jako byste si je zrovna nemohli vybavit, ale určitě jste je už někdy slyšeli – možná během dávného letního výletu s jednou z prvních lásek, možná na chatě, když jste byli malí a jedli jahody se šlehačkou. Springsteen jakoby skládal pořád dokola jednu jedinou Píseň. Univerzální, všeobjímající Píseň s velkým P. Píseň, jejíž text nemusíte znát a stejně se můžete přidat k refrénu. Když chvíli před koncem zahrál mezi přídavky stařičký hit Twist and Shout, konečně přestávalo pršet. Padesát tisíc lidí na letišti v Letňanech zpívalo unisono a byli jsme dohromady jedna jediná šťastná bytost.
Myslím, že The Boss není jediný interpret, jehož koncerty přesahují běžnou hudební produkci. Podobný pocit, že nejde jen o hudbu, ale o magický rituál propojující pódium s hledištěm a bezprostředně se dotýkající toho dobrého v nás, jsem před časem zažil na koncertě Leonarda Cohena, podobný zážitek nabízejí i vystoupení Nicka Cavea. Jenže oba tihle interpreti hrají na tu melancholickou strunu v nás. Springsteenova hudba je čirá radost a nadšení, je to hlasitá chvála všeho dobrého a lidského, co v nás zůstává i navzdory době.
Těžko říct, jestli existují mimozemské civilizace; posledních pár let mám silný pocit, že kdyby nějaká vážila cestu až k planetě Zemi, po pár dnech pozorování lidského hemžení by musela obrátit raketu a co nejrychleji zdrhat někam do háje. Po návštěvě Springsteenova koncertu si říkám, že možná máme ještě šanci. Pokud by emzáci neznali koncept hudby, můžeme je zkusit vzít na Springsteenův koncert. Tváří v tvář slovy nepopsatelnému zážitku by nad námi možná hůl nezlomili. Možná by si s námi dokonce zazpívali nějaký ten refrén a pak hrabali prstíčkem, ať je příště vezmeme znova.
