Pro Ukrajince je ruština jazykem vrahů, řekl Andrej Kurkov v debatě se Sašou Filipenkem na Hradě
Jednou z nejzajímavějších debat letošního ročníku Světa knihy, který dnes v podvečer po čtyřech dnech končí, byla diskuse s názvem Knihou proti nesvobodě, která v sobotu večer proběhla ve spolupráci Světa knihy s projektem Kultura na Hradě. K diskusi vedené překladatelkou a básnířkou Radkou Rubilinou, momentálně též ředitelkou Českého centra v Bulharsku, zasedli ve Zlaté uličce u Daliborky dva významní spisovatelé. Bělorus Saša Filipenko, autor románu Kremulátor, a v Rusku narozený Ukrajinec Andrej Kurkov, který napsal mimo jiné předloni česky vydaný válečný román Šedé včely (pro Paseku jej přeložil Libor Dvořák), hovořili třeba o politické represi a cenzuře ve svých zemích, o dopadu války na běžné lidi, o přítomnosti i budoucnosti.
Debata před očima zhruba šedesátihlavého publika, v němž zasedli mimo jiné znalci ukrajinského a ruského prostoru, ale třeba i čerstvá držitelka Novinářské ceny za rozhovor Petra Procházková, trvala hodinu a čtvrt.
Vždy jsme hleděli na Západ
Běloruský spisovatel, novinář a moderátor televizních pořadů Saša Filipenko kupříkladu zmínil, že se Rusové pokoušejí přivlastnit si jazyk celého regionu. Jako by státy, kde se mluví rusky, měly automaticky patřit do područí mátušky Rusi: „Když mluvíme o jazyku, nemůžeme říci, že náleží jisté zemi. To se dá lehce vypozorovat na pohraničních městech. Vidím to na sobě i na přátelích. Ač jsem do svých jedenadvaceti let trávil život v Bělorusku, hovořil jsem vždy rusky. Přesto jsme vždy hleděli na Západ. Teď s rodinou bydlím ve Švýcarsku, kde hovoříme čtyřmi jazyky.“ Mnozí Bělorusové, ale i příslušníci diaspory podle něj mluví i píší rusky lépe než mnozí Rusové. „Nezáleží na tom, jaké je člověk národnosti, jaké má sexuální preference nebo barvu kůže. Rusko provádí genocidu a ničí ukrajinštinu a jiným způsobem zase běloruštinu. Můj román Kremulátor vyšel hned v počátku ve dvou jazycích, ale mým rodným jazykem je ruština.“
Andrej Kurkov, muž mnoha řemesel a polyglot, jenž píše rusky, ukrajinsky i anglicky, s ním souhlasil a dodal: „Emigranti se rozjeli po celém světě a rozvezli ruský jazyk po všech zemí. Rusko však považuje svůj jazyk za svůj majetek. Ruská diaspora volí Putina. Aktuální válečný konflikt je součástí prastaré války proti ukrajinské identitě… Je pro mě důležitější můj rodný jazyk, nebo moje vlast? Ukrajina, země! Pro Ukrajince je ruština jazykem vrahů. Zabili nám v téhle válce přes sto dvacet literátů a překladatelů. Zanikly celé žánry… První takovou obětí války byl překladatel ze starořečtiny, který překládal Aristotela; zahynul v Irpini pod tankem. Na Ukrajině bylo na osm set ulic pojmenovaných po Puškinovi a ani jedna po spisovatelích, kteří v minulém století podléhali politickým represím,“ řekl Andrej Kurkov, jeden z nejpřekládanějších současných ukrajinských autorů (jeho knihy byly přeloženy do více než čtyř desítek jazyků).
Režiséra odvlekli kamsi do Murmanska
Následně se oba autoři obrátili k odvěkému dilematu: je kultura nepřátelského státu nežádoucí? Měl by svět přestat sledovat a přijímat ruskou kulturu? „To nechám na každém,“ řekl čtyřicetiletý Filipenko. „V Basileji hraje orchestr Čajkovského a není to žádný problém. Za problém, který je třeba promýšlet a řešit, považuju spíš to, že drony, které létají nad Ukrajinou, jsou z devadesáti procent z evropských součástek, jenže o tom se nemluví. V tomto světle jsou otázky po tom, zda v Paříži budou hrát Čajkovského, naprosto podružné. Mí přátelé na frontě se zajímají mnohem víc o to, jestli bude dost peněz na zbraně a střelivo.“
„Moje knihy v ruštině už nevycházejí, nikdo je nekupuje,“ konstatoval pak Andrej Kurkov, který je prý momentálně kvůli svému setkání s novinářkou, politickou aktivistkou za práva LGBT a kritičkou Putina Mášou Gessenovou na americké půdě trnem v oku i pomyslné ukrajinské kulturní věrchušce. Označil se dokonce za zakázaného autora – tedy na ruském území. „V roce 2014 Rusko zakázalo dovoz mých knih do Ruska, takže tam nemám žádné čtenáře; jen se tam píše, že jsem špatným spisovatelem,“ řekl muž, jehož knížky se ovšem zavrhují i na Ukrajině – Šedé včely kupříkladu bookstagrameři z ideologických důvodů odsoudili. Proč, se dozvíte velmi brzy v obsáhlém rozhovoru, který ještě před debatou poskytl Reflexu.
Filipenkův společensko-politický román Kremulátor (v překladu Filipa Šedivého vydal knihu loni Odeon ve své prestižní edici Světová knihovna) o represích v SSSR za dob Stalina má také pohnutý osud: „Tato kniha vyšla den poté, co začala válka,“ vzpomínal před pražským publikem jen pár kroků od Zlaté uličky její autor. „Byl jsem tehdy v Kolíně nad Rýnem. Vyšlo šest recenzí, tři negativní, tři pozitivní – od členů poroty jisté literární ceny, kteří vystoupili proti válce na Ukrajině. S ruským Divadlem Na Pokrovce jsme se dohodli, že inscenace proběhne i v Moskvě.“ Na představení se ovšem zatýkalo, režiséra odvlekli kamsi do Murmanska – jak rychle ruský policejní stát reagoval!
Mé knihy tahají jak dealeři drog zpod pultu
„V Minsku nejsou mé knihy na pultech, ale prodavač vám je vytáhne na dotaz jako dealer drog zpod pultu. Zatím ovšem naštěstí moje čtenáře neobviňují z terorismu a extremismu,“ řekl sympatický a sdílný Saša Filipenko, který sice s manželkou a dětmi kvůli svému ohrožení emigroval do Švýcarska, ale stále má v Bělorusku příbuzné, třeba oba rodiče. „Jakmile proti vám Bělorusko zahájí trestní stíhání, člověk si uvědomí, jak rychle ta mašinérie funguje. Sedmého února byl vydán zatykač a už den poté ozbrojené síly položily mé rodiče v jejich domově na podlahu, tátu dokonce odvezli na pár dní do vězení. Mnozí mí přátelé už z exilu nedokázali přijet na pohřeb svých rodičů, zatkli by je. Moji rodiče z Běloruska nemohou odjet; sebrali jim pasy. Táta navíc říká: Proč bych měl odjet, nic jsem neprovedl! Mně osobně za rok vyprší platnost pasu a budu člověkem bez dokumentů… Taky v Rusku po mně vyhlásili pátrání. Mám knihy přeložené do thajštiny, ale nemůžu tam jet, zatkli by mě. Musím se vyhýbat zemím, které po mně vyhlásily pátrání.“
„My sice klidně žijeme v Kyjevě,“ reagoval Andrej Kurkov, „ale nemůžeme spát, protože nás pořád ruší drony a sirény. Ovlivňuje to psychiku, lidé jsou agresivnější. Jsou tvůrci, kteří denně vystupují proti Zelenskému, třeba scenárista a autor detektivek Andrej Kokoťucha. Nemáme ovšem oficiální válečnou cenzuru, nemůžu si na nic stěžovat. Jen na Rusko a na Putina,“ prohlásil na adresu muže, který deklaroval, že Ukrajina musí být součástí ruské říše, protože prý Ukrajinci historicky nebyli, vymyslel je Lenin. Oba autoři toto tvrzení samozřejmě rozporovali s poukazem na třísetletou historii střetů obou národů, na zcela odlišné dějiny a pomyslnou národní identitu. Promluvili též o okolnostech vzniku svých děl a pak se obrátili k podstatě aktuálního válečného konfliktu, vyvolaného ruskou agresí 24. února 2022.
Prý máme v tom Bělorusku konečně klid
Podle Saši Filipenka nemá veřejnost úplný obraz války, která se vede i s pomocí virtuální techniky a za využití dronů. „Liší se od válek, co byly předtím. Intelektuálové obou zemí spolu nekomunijkují. Váleční reportéři nepřekračují frontovou linii, každý pracuje ze své vlastní strany. Novináři se nemohou přes frontovou linii pohybovat.“ Andrej Kurkov pak zmínil široce medializovaný ruský válečný zločin, jistě jeden z tisíců: „Rusko před týdnem vrátilo ostatky sedmadvacetileté novinářky Viktorije Roščynové bez vnitřních orgánů. Jak by ukrajinští novináři mohli pracovat na okupovaných územích, když je tam prostě zabíjejí? Vzpomeňme ovšem, jak svět vnímal, co se dělo během oranžové revoluce. Během Majdanu se mnohá západní média rozhodla, že na Ukrajinu vyšlou své ruské korespondenty, aby zjistili, co se tam děje. Tedy lidi, co mají rádi ruskou kulturu, žijí v ní, obdivují ji… Novináři, co přijeli do Kyjeva z východu, napsali, že je tam nepořádek a nic nelze pochopit. Jejich čtenáři se pak vážným událostem pošklebovali.
K občas značně pokroucenému pohledu zástupců médií na věc se vyjádřil i Saša Filipenko: „Poskytl jsem jednou interview dvěma novinářům a jeden z nich mi pogratuloval, jak se situace normalizovala. Prý máme v tom Bělorusku konečně klid. Tehdy jsem pochopil, že o represích musíme denně informovat: že tam vraždí lidi a probíhají každodenní politické represe.“ Svou knihou Kremulátor prý chtěl autor i česky vydaných knih Bývalý syn, Rudý kříž nebo Štvanice ukázat, jak funguje zlo. „Z dokumentů například vyplývá, že plynové komory vymysleli lidé v Sovětském svazu, ne nacisté.“
Na Slovensku se dějí nebezpečné věci
Otázka důležitosti jazyka se projevila i během tlumočení: jak z Filipenkovy ruštiny, tak z Kurkovovy ukrajinštiny se překládalo slovní spojení „do Ukrajiny“, nikoli zvykově „na Ukrajinu“; o emancipačních tendencích a důvodech takového převodu už bylo řečeno a napsáno mnohé. „Když Lukašenko pochopil, že ruští zelení mužíčci mohou přijít do země a jeho elektorát je může přijmout, začal najednou mluvit bělorusky a vnucovat svým voličům, mladším bratrům Rusů, jejich národní identitu: vysvětloval lidem na kanálech státní televize, že jsou Bělorusové. Chtěl bránit svoji diktaturu a skutečně se vyděsil.“
Andrej Kurkov pak konstatoval, že ukrajinština se prosazuje méně nápadně než ukrajinská mentalita, a přestože Ukrajinci po začátku války houfně začali preferovat užívání ukrajinštiny před dosavadní ruštinou, nástup není tak rychlý. „Ukrajinský stát dává tisíc hřiven člověku, co dosáhne plnoletosti, aby si za ně koupil knihy. Mladí si ovšem nemohou vybrat z dostatečného množství žánrů; v aktuálním top ten prodejů je jediný ukrajinský autor, zbytek jsou vesměs překladové thrillery.“
Ve svých závěrečných slovech Andrej Kurkov apeloval na to, aby se více překládala díla ukrajinských autorů, třeba i těch sloužících na frontě. Saša Filipenko se přidal s prosbou, aby lidi psali politických vězňům dopisy: „Všichni čelíme různým podobám zla a je potřeba o tom mluvit. Otázku, zda je s Ruskem všechno v pořádku, bychom už mohli uzavřít, odpověď je snad dostatečně jasná. Měli bychom se ovšem víc věnovat tomu, co se děje v Evropě. Třeba kousek odsud, za vašimi hranicemi na Slovensku, se dějí strašně nebezpečné věci!“
