Byt ve střídavé péči. Táborská 2+kk se stala dějištěm propojených příběhů Jana Němce a Jany Šrámkové
Netradiční „román ve dvou“ s názvem Byt tuzemskému publiku přichystali Jan Němec (* 1981) s Janou Šrámkovou (* 1982), s níž vám přinášíme v dnešním Reflexu rozhovor (s online bonusy). V knize namísto běžnějšího spoluautorství jednoho textu zvolili cestu dvou samostatných próz se společnou zápletkou. Záleží pak jen na čtenáři, z které strany se do knihy vydané nakladatelstvím Host v úpravě Martina T. Peciny pustí, a tedy čí příběh – zda Němcova Daniela, nebo Šrámkové Zuzany – si vybere jako první.
Mírně navrch tu má ovšem mužský protagonista. Nejenže se nám díky hrdinovu sklonu k introspekci dostává o něco přímočařejšího náhledu do jeho života i myšlenkových pochodů (ženská hrdinka naproti tomu více tíhne k dialogičnosti, což podtrhuje příležitostné užívání du-formy), ale jemu také patří titulní byt v Táboře a jeho otec se stává třetí, v jistém ohledu klíčovou figurou na scéně. Vztah Daniela s umírajícím tátou není zrovna idylický. Starý vdovec (hrdinova matka, s níž se podruhé oženil, nedávno zemřela) by měl za syna raději pořádného grázla než vystudovaného sociologa, ten ale přesto o osamělého nemocného muže pečuje a nepřestává si k němu hledat cestu. V tomto směru nachází společnou řeč s novou podnájemnicí Zuzanou, matkou-samoživitelkou malého syna, která začne k neotesanému starci v opuštěné vile chovat překvapivé sympatie. O ní se toho v Němcově příběhu mnoho nedozvídáme, kdežto jejích soudů o Danielovi najdeme u Šrámkové více než dost.
Dílu postavenému na konfrontaci dvojice vyprávění, potažmo perspektiv dvou jedinců nepochybně prospívá, že ústřední postavy ztělesňují nejen opačná pohlaví, ale též naprosto rozdílné lidské charaktery. Danielovo vyprávění obsahuje množství retrospektivních odboček i nadhozených otázek a postřehů, týkajících se mj. pro něj nepříjemně aktuálních mezigeneračních vztahů a konfliktů. Citově založená Zuzana, zápasící s mateřstvím a existenčními problémy, na rozdíl od svého filozofujícího protějšku hovoří spíše k sobě samé, popřípadě své úvahy nepřímo adresuje otci pana domácího Honzovi. Ten se tak trochu nečekaně stává dalším osudovým mužem jejího komplikovaného života.
Jan Němec v nové knize ubral ze sebestřednosti, která umělecky srážela jeho předešlou vztahovou prózu Možnosti milostného románu (po níž vydal ještě povídkový soubor Liliputin), Jana Šrámková se po letech oceňované tvorby pro děti úspěšně vrátila k psaní pro dospělé, jímž v české literatuře kdysi nadějně debutovala. Výsledkem tvůrčí spolupráce těchto dvou vrstevníků a literárních přátel je zajímavě pojatý a poměrně čtivý titul, jehož téma se bytostně dotýká každého z nás: „Příbuzenství je záhada: proč nás život spojuje s lidma, se kterýma nemáme nic společnýho? Život je záhada: proč nás odděluje od lidí, který jsme si svobodně vybrali?“
