Jefim Fištejn: Mise šedého nosorožce aneb Proč svět potřeboval Donalda Trumpa
V současné politologii, která ráda nahrazuje nezáživné, rádoby vědecké termíny barvitými obrazy, se vžil novotvar „šedý nosorožec“. Na rozdíl od metafory „černá labuť“, která má znamenat zcela nečekanou událost radikálně proměňující běžný vývoj, se slovním spojením „šedý nosorožec“ označuje událost vcelku očekávatelná, dokonce předpokládaná, která přesto zastihuje společnost, jak se říká, v nedbalkách. Nikdo, jak se vbrzku ukáže, na ni není dobře připraven.
Za typický příklad „šedého nosorožce“ je pokládán druhý příchod Donalda Trumpa. Co na jeho volebním úspěchu bylo tak nepředvídatelného? Vždyť jedno prezidentské období již měl za sebou, měl za zády silnou politickou stranu a rozsáhlé lidové hnutí, tak proč se jeho druhé vítězství pro mnohé stalo tak velkým překvapením, že se s ním doteď nemohou smířit? Média hlavního proudu jim prokázala medvědí službu, když je přesvědčovala, že se to v žádném případě nemůže stát, jelikož to jde proti vědě a přírodě.
Za 100 dní řádění „šedého nosorožce“ můžeme s politováním konstatovat, že hnací síly a vnitřní smysl této události dosud zůstávají intelektuální smetánkou společnosti značně nepochopené. Není na tom nic tak ojedinělého, kognitivní pomalost intelektuálů je věcí dosti běžnou a pravidelně se opakující. Až se to stane jevem očividným, stejní znalci ho prohlásí zpětně za banalitu a svůj omyl za další důkaz celkové pravdivosti vlastních předpovědí. Mezitím budou nadále poměřovat jevy nové reality zastaralým metrem včerejší skutečnosti, posuzovat činy dnešních aktérů z pozic dávno přežité politické etiky. Můžeme samozřejmě prohlásit Odysea za válečného zločince, můžeme hořekovat nad tím, že současné způsoby válčení vypadají jinak než v dobách, kdy místo boje do posledního muže k vítězství stačil čestný zástupný zápas jednoho proti jednomu – ale to je tak všechno, co můžeme!
Mnohem lepší je posuzovat Donalda Trumpa právě jako dobový jev, jako symbol čehosi historicky podstatného. Nikoli jako politického tvora plného až po okraj lidských slabostí a nedokonalostí. Dobrý lékař umí rozeznat v nepatrných symptomech náznaky dalšího průběhu nemoci, uzdravení nebo zhoršení. Pro pochopení stavu světa nestačí sofizmata typu „časy se mění, ale lidské vlastnosti přetrvávají“, a tak podobně. Časy se mění a lidská společnost spolu s nimi. Prožíváme paradigmatický zlom a to znamená, že paradigma spojená s dobou osvícení zachází na úbytě. Nové paradigma může mít jakékoli označení – mnozí o něm mluví jako o době návratu. Návrat není pouhým opakem dopředního pohybu, je to vědomí řádu, který se v dějinách osvědčil. V tomto smyslu i obrození nebylo úpadkem vůči době gotiky, ale návratem – návratem k člověku, opětovným uvedením člověka do středobodu dějin. Každopádně bez mudrlantství se paradigmatický zlom nedá zamluvit ani přejit mlčením.
Historická mise Donalda Trumpa nespočívá v provádění stejné politiky, jakou dělali jeho předchůdci, jen pokud možno trochu úhlednější. V žitých dějinách Trump není pokračovatelem, ale bořitelem. Dříve se této společenské roli říkalo Joker. Dnes se v politologii spíše používá pojem Trickster. Je to ten, kdo klame tělem a podvádí tím, že hrubě zneužívá lidské slabosti, ale také odhaluje četné společenské bludy. Jeho sofistikované triky jsou založeny na dokonalé znalosti slabin zavedených postupů. Zároveň takový neprůhledný falešník nám vyjevuje reálné problémy společenského bytí: nebetyčné pokrytectví našeho chování, všeprostupující prolhanost vůdců a faleš mezilidských vztahů, nefunkčnost zbyrokratizovaných institucí, zrůdnost sdílených sladkokyselých hodnot – zkrátka vše, s čím si soudobá společnost neví rady. Z času na čas zbloudilé lidstvo potřebuje Jokera nebo Trickstera, přestrojeného za klauna s jeho odporným šklebem, aby se na sebe mohlo podívat jeho nemilosrdnýma očima
Náš svět už dávno nemůže nikomu připadat lákavě přitažlivý. Jako Trickster, který odhaluje velkou lež starého světa, je Trump maximálně účinný. Vycítil příležitost, vyslyšel volání a výzvu doby přijal. Doby, která už měla obamizmu plné zuby. Obamizmus, jednou větou, to byla koncentrovaná vůle a energie hlučných menšin. Menšiny, které se nehodlají asimilovat, zpravidla vytváří ideologii, která jim umožňuje převzít veškerou moc, aby mohly diktovat svou vůli mlčícím většinám. Trump je pravým opakem obamizmu. Je to vítězství mlčících většin a stopka hlučným menšinám. Je pro nás zajímavý nikoli sadou novátorských teoretických postulátů, ale svou „nosorožčí“ schopností bourat obstarožní konstrukce, jež ztratily nosnou funkčnost. Jeho příchod je logický jako uskutečnění historické potřeby zbavit se minulosti a uvolnit místo pro budoucnost.
Je neklamnou známkou toho, že se lidstvo ocitlo na křižovatce. Antický bůh Hermes je často nazýván Triksterem, poslem olympijských novinek, ale zároveň je to bůh křižovatek. V Trumpovi minulost srostla s budoucností tak živelně, že on sám není schopen odlišit jedno od druhého. Povrchní myslitelé rádi tvrdí, že americký prezident neustále lže. Jako Janus, bůh dvou tváří, symbolizuje nejistý přechod mezi pravdou a lží, zaleží na tom, kterou tváří se k nám zrovna obrací. A je to božstvo, v němž každý začátek je spojen s koncem, a každý konec znamená nový začátek. Ano, často si plete fakta a čísla nebo bezelstně lže, ale většinou se jeho lež týká věcí méně podstatných, pomíjivých.
Na druhé straně, je schopen artikulovat osudově důležité pravdy, které lze slyšet jen od něho. Kdo jiný má střevo na to, aby prohlásil, že neřízené přistěhovalectví je sociálně-kulturní, nikoli jen etický problém a jeho dopady budou bolet, protože jsou všechno jiné, jen ne potvrzení našich skvělých, leč planých hodnot? Kdo má střevo nahlas pranýřovat totální neúčinnost našich elit, poukazovat na naprostou nefunkčnost mezinárodních institucí, stále fungujících podle pravidel jaltsko-postupimského míru, zatímco v reálném světě nic takového dávno neplatí? Kdo má drzost připomenout, že přehnaná státní byrokracie v minulosti zahubila nejednu civilizaci, kdo navrhuje Západu společně hledat novou identitu, bez níž záhy nezbude nic, co by mohlo být definováno jako Západ? Vyslovit hořké pravdy nemůže lídr, který maže voličům med kolem úst, k tomu je zapotřebí právě takového lídra-destruktora jako Trump.
Bez poznání této stránky Trumpova poslání každý soud o něm bude unyle povrchní. Pak pro prostinký komentář postačí konstatování, že americký prezident neustále lže, o čemž svědčí jeho sebechvála, že zastaví válku na Ukrajině během 24 hodin. Od znalce, který je ochoten bazírovat analýzu na takové podružnosti, nelze očekávat porozumění náhlých proměn Trumpova kurzu. Jeho hrdinou navždy zůstane Joe Biden v okamžiku, když nabízí Zelenskému bezpečný odvoz z napadené země. Takový znalec nikdy nepochopí, jak se mohlo stát, že Trump nakonec dopřává více sluchu Marku Rubiovi než Steevu Witkoffovi, a čím to je, že ukrajinský premiér Šmyhal nazývá vznik ukrajinsko-amerického investičního fondu nejlepší bezpečnostní zárukou, kterou jeho země mohla dostat.
