Vladimír Mertlík: Obavy z podzimních voleb jsou stejné jako strach jepice z toho, jak bude zítra
Vzhledem k délce pozemského bytí Zpětného zrcátka z něj počet volebních klání, které zažilo, činí jednoho z nejzkušenějších pozorovatelů i účastníků. Všechny ty skutečné i údajné zápasy o svobodu, demokracii, socialismus, lepší zítřky, štěstí dětí, důstojný život důchodců a samoživitelek, jednou o to, zda jít se Sovětským svazem na věčné časy, nebo zpátky do Evropy či hledání, příště zda čehý se Zemanem či hot s Klausem. Zápasy to byly podivuhodné, zábavné i směšné – to všechno tu bylo.
Politiku 1. republiky definovaly znaky a barvy, vlevo a vpravo, profese či národ, náboženství či rasa, stranické deníky, aby bylo co číst a volební programy, aby bylo co slíbit a nesplnit – nabídka pestrá jak lahůdky ve výloze U Paukerta. Lukulské hody demokracie skončily 26. května 1946 – náhoda budiž oslavena – volbami do Ústavodárného shromáždění Československé republiky.
Dlužno připomenout, že proběhly dle principů tzv. Košického vládního programu z 5. dubna 1945, programu, jenž zavedl politický režim regulované demokracie, eufemisticky nazývaný „lidová demokracie“. Její kouzlo spočívalo v tom, že voleb se mohly na společné kandidátce (sic!) účastnit jen povolené strany Národní fronty. Po volbách se ani nepočítalo s existencí opozice, volby jen určovaly poměr sil ve vládě. Taková pramáti opoziční smlouvy uzavřené mezi Zemanem a Klausem, jejíž plody sklízíme dodnes.
Vítězem se stala KSČ před Československou stranou národně socialistickou, Československou stranou lidovou, Demokratickou stranou, Československou sociální demokracií a třemi slovenskými pidistranami. Není divu, že lidová tvořivost definovala rozdíl mezi demokracií a „lidovou demokracií“ jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou a zůstává otázkou, zda mluvit o těchto volbách jako o „posledních svobodných demokratických volbách na více než čtyřicet let“ je k smíchu či k pláči.
Ve skutečnosti šlo jen o další krok Prezidenta Osvoboditele (sic!) Edvarda Beneše pod taktovkou komoušů k likvidaci demokracie a principů, na nichž bylo Československo konstituováno. Tím prvním byly jeho hanebné dohody s henleinovci a komunisty v roce 1935, uzavřené z chorobné touhy konečně usednout na Pražský hrad. Ze stejných důvodů uzavřel další ďábelský úpis v podobě Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci se Sovětským svazem v roce 1943. Volbám 1946 předcházelo vyhnání Němců, vyloučení agrárníků a dalších pravicových stran z voleb i politiky vůbec, stejně jako německých sociálních demokratů bez ohledu na jejich antifašistické postoje před válkou i během ní. Posledním krokem už byla jen jeho spolupráce s komunisty během únorového puče 1948. Připomínka voleb 1946 je příhodná i díky podobě tehdejší programové šlichty v tzv. Národní frontě s dnešními einfopfy SPD a Stačilo!
Zkušenosti Zpětného zrcátka nemůže zaskočit fakt, že ve chvíli, kdy do voleb zbývá sto třicet dnů, je katalyzátorem preferencí stran a hnutí především blížící se termín voleb. Zásadní rozdíl mezi prvorepublikovým politickým prostředím, které skončilo právě 26. května 1946, spočívá v tom, že tehdejší politické strany byly velmi ostře názorově vyhraněné a snažily se na svou stranu a pro svou politiku získat co nejvíce voličů.
Stejným deformátorem, jakým byl v roce 1946 Edvard Beneš a v roce 1998 Miloš Zeman a Václav Klaus, se ukázal být od vstupu hnutí ANO na politickou scénu v roce 2011 i Andrej Babiš. Ve snaze získat většinovou podporu pro kontumační vítězství se střelka jeho politického kompasu řídí výhradně průzkumy veřejného mínění. Hnutí ANO, které při svém zrodu slibovalo být novou středolevou alternativou vůči zaprděným komoušským strejcům, k prostituci vždy náchylným socanům a náckům pochybného původu z SPD. Andrej Babiš nelže, když tvrdí, že nepodporuje vystoupení z EU ani z NATO. Bodejť! Evropská unie je cecíkem dotací, kvůli němuž do politiky vstoupil, a NATO jeho ochranou. To však mu nijak nebude bránit vyzývat na volební roadshow k revoltě proti nikým nevoleným byrokratům z Bruselu a končit každý projev slovy Cata staršího: „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno…“
Andrej Babiš je toho názoru, že nejlepší cestou k politickému úspěchu je nemít názor nebo aspoň nijak pevný. V tom je konzistentní, ochoten zalovit i v žumpě a propůjčit se k čemukoliv, co bude vítězství sloužit. Nebyl to nikdo jiný než Andrej Babiš, kdo byl předobrazem Kateřiny Konečné, kdo zrodil jiné, geneticky poškozené klony sebe sama – Jindřicha Rajchla, Daniela Sterzika, Ladislava Vrábela, Zuzanu Majerovou a další.
Má to však háček! Jmenovaní našli své zdroje zlaťáků od holoty, aniž by se cítili jí být jakkoliv zavázáni. Ani jeden ze jmenovaných, a přičtěme k nim i Tomia Okamuru, není z rodu ovcí z ANO, ochotných za misku rýže sloužit, jak někdo velí jim. Přiznejme si, že současná doba přeje úspěchu krajních politických existencí. S rostoucím počtem krysařů z Hamelnu tak došlo k absolutnímu vysátí dna politické žumpy a aktuálnímu přerozdělení jejího obsahu. Veškeré subjekty tohoto politického odpadu nyní vůči sobě vzájemně působí jako spojené nádoby a zisk na straně jedné znamená stejně velký úbytek v jiném sloupci. Navíc to jediné, co je schopno žádané změny vyvolat, je vždy agresivnější způsob oslovení, než byl předešlý.
Výsledkem je příklad nedávno na sítích kolujícího videa, na němž na kameramana útočila zřejmě zešílevší fanynka SPD s třiceticentimetrovým kuchyňským nožem v ruce. Struktura těchto koalic nekoalic Stačilo! a SPD je navíc vskutku směsným politickým odpadem vzájemně nemajícím nic společného. Jejich elektorát je složen z lidí, kteří jsou zhrzeni vlastními neúspěšnými životy a nenávidí společnost, jež není schopna jim onen úspěch zařídit. To, co chybí těmto lidem, jinak zdravým, je jen určitá míra intelektu, vzdělání a ochoty se o něco zajímat. Pocit, že se mají špatně, je chiméra. Mají se dobře jako ostatní, jejich „bída“ je jen špatně skrývaná závist, že někdo jiný se má ještě líp.
Podzim je ještě daleko, proto není třeba se hroutit. Nepoměřujme věci a děje délkou našich životů. Kolik věcí, co vypadaly jako věčné a špatné, už Zpětné zrcátko za více než osm dekád života zažilo. A nakonec dopadly dobře. Obavy z podzimních voleb jsou stejné jako obavy jepice z toho, jak bude zítra.
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
