V den D jsem vyhlížel nepřátelskou ponorku, říká „Wintonovo dítě" Jiří Pavel Kafka
Radiotelegrafista a palubní střelec 311. československé bombardovací perutě Jiří Pavel Kafka šetří slovy, ačkoliv má na co vzpomínat. Vždycky mu totiž vadilo, když někdo zážitky z války přibarvoval, přidával si. On zase ubírá. Ani se například nezmínil, že mu britský král Karel III. napsal ke stým narozeninám osobní přání. „Prožil jsem toho dost, to by bylo na dlouho, ale nebylo to zase tak napínavé. Jen občas se stalo něco neobvyklého,“ řekl před rokem s úsměvem o svém působení v řadách RAF. Ve vzduchu byl i v den D.
Pamatujete si, co jste dělal v úterý 6. června 1944, kdy začalo vylodění v Normandii?
Deset hodin jsme hlídkovali nad Biskajským zálivem, zda se neukáže nějaká nepřátelská ponorka nebo loď.
A ukázala se?
Vyhlíželi jsme ji. A nic. Pokaždé to nevyšlo.
Řekl vám velitel, že začala invaze?
Pokud si vzpomínám, dozvěděli jsme se to, až když jsme se po hlídkovém letu vrátili na základnu. Měli jsme radost.
Uvádí se, že první den invaze vás na hlavě poranil kus plexiskla ze střelecké věže.
To se nestalo. Žádné zranění jsem neutrpěl.
V únoru 1945 jste obdržel Medaili Za chrabrost.
No to nevím proč.
Dobře, pochopila jsem, že se odmítáte chlubit. Tak mi aspoň povězte, s kým jste létal.
Nejprve jsem byl v osádce Rudolfa Protivy a potom Josefa Hubičky. Létali jsme na amerických liberatorech, často jsme operovali nad Biskajským zálivem, chránili spojenecké konvoje, hledali nepřátelská plavidla. Později jsme jistili prostor mezi Anglií a Skandinávií. Nejdelší hlídkový let trval osmnáct hodin, to už se pak i trochu nudíte. Před letem nám pokaždé naservírovali královskou snídani. Základnu jsme měli na letišti Predannack a pak Tain.
Mluvíte o tom, jako by se nejednalo o operační a hlídkové, nýbrž vyhlídkové lety.
Do přímých bojů s nepřátelskými letadly jsme se nepouštěli. Jakmile jsem je zahlédl, okamžitě jsem to hlásil a snažili jsme se střetu vyhnout, ostatně oni dělali totéž. Naším úkolem bylo vyhledávat a ničit nepřátelské ponorky a lodě. Do žádného velkého nebezpečí jsem se nedostal. Trochu nepříjemné bylo, když jsme museli přistát na podvozku, skončili jsme na nose, jednou v letadle začalo hořet, pak taky jeden kluk zazmatkoval a cvičnou bombičku vyhodil tak nešikovně, že narazila na poklop letadla, ale naštěstí explodovala až venku. Když se však v pumovnici letounu uvolnila puma a kutálela se sem a tam, do zpěvu mi nebylo. Ovšem náš pilot zachoval naprostý klid a pumu vypustil na moře. Ono to ale zdaleka nebylo tak napínavé, jak to teď zní.
Uvědomoval jste si, že vám jde o život?
Snažil jsem se takovými myšlenkami nezabývat. Samozřejmě se nás dotýkalo, když se nějaká posádka nevrátila. Nechcete však přemítat nad tím, že to může potkat i vás.
Určitě vám v paměti utkvěl nešťastný začátek roku 1945. Prvního ledna při havárii zahynula posádka Oldřicha Bureše. Jeho liberator narazil ve špatném počasí do skalnatého svahu na ostrově Hoy.
Mezi mrtvými byl také můj spolužák z obecné školy Zdeněk Launer. Nesl jsem jeho rakev.
Zdeněk Launer i Ivo Karel Engländer, který při této nehodě rovněž přišel o život, patřili k takzvaným Wintonovým dětem. Každý už dnes zná příběh Nicholase Wintona, jenž pomohl zachránit 669 dětí. Skutečnost, že nejméně šest desítek z nich pak ve Velké Británii vstoupilo do armády, šestadvacet sloužilo u letectva a nejméně pět padlo, už ale tolik známá není. Vy jste také odjel z protektorátu „Wintonovým vlakem“.
Dlouhá léta jsem se domníval, že transport, s nímž jsme se s bratrem dostali do Anglie, vypravili kvakeři, kteří pomáhali uprchlíkům. Až na konci devadesátých let moje paní zjistila, že to byl „Wintonův vlak“.
Kolik vám bylo, když jste do něj nastoupil?
Bylo mi patnáct let.
Vzal jste si s sebou do Velké Británie nějakou oblíbenou knížku, něco, co by vám připomínalo domov?
Bavily mě mayovky, ale už vám nepovím, jestli jsem si Vinnetoua sbalil do kufru. Měl jsem s sebou bráchu. Rodiče trvali na tom, abychom zůstali spolu i v Anglii, aby nás nerozdělili do různých rodin. Proto jsme strávili léto v táboře pro děti uprchlíků a pak šli do internátní školy.
Oznámil jste na konci školního roku v Praze spolužákům, že se po prázdninách už neuvidíte, že odjíždíte?
Nikomu jsem nic nevykládal. O takových věcech jsme se ve škole nebavili. Vždyť já ani nevěděl, že můj spolužák na Akademickém gymnáziu v Praze, Arnošt Stránský, má židovský původ, a až od jeho dcery jsem se před čtyřmi lety dozvěděl, že byl také „Wintonovo dítě“. Dali jsme se do řeči poté, co Wintonově soše na hlavním nádraží v Praze nasadili nové brýle, ty původní totiž kdosi ukradl. Všem ceremoniím se celý život většinou vyhýbám, ovšem na akce, které se týkají Wintonových dětí, chodím rád, i když si zpravidla stoupnu dozadu.
Vysvětlili vám doma, proč musíte s bratrem pryč? Mluvilo se o tom, co hrozí?
Nemám pocit, že by nám museli něco vysvětlovat, vybavuji si, jak jsem z okna gymnázia 15. března 1939 sledoval německé vojáky. Vážné věci před námi rodiče ale neprobírali, táta se do takových diskusí nepouštěl, přitom s tou záchrannou akcí měl co do činění. Předsedal Židovské obci v Praze, spolupracoval s Marií Schmolkovou, snažili se vyjednat, aby ostatní země přijaly židovské uprchlíky. Hitlerovy hrozby nepodceňoval, viděl, co se děje v Německu, Rakousku. Maminka kolikrát plakala, když odcházel na obec. Nás s bratrem svým strachem ale nezatěžovala. Přála si, abychom ještě dokončili školní rok v Praze. Odjeli jsme 28. června 1939, ten den měl Felix čtrnácté narozeniny. Maminka chtěla, abychom v Anglii nedělali ostudu, nechala nám našít nové oblečení. Usoudila, že se v Londýně nosí pumpky. Taky jsme si s sebou vezli modré spodky. Kluci na internátu se nám pak docela smáli.
Čím byli vaši rodiče?
Táta byl advokát, měl kancelář v Rytířské ulici. Maminka, která byla o dvacet let mladší než on, ovládala výborně několik jazyků. Po svatbě, jak tehdy bývalo zvykem, zůstala v domácnosti. Bydlel s námi i dědeček Ludvík Kafka. Bylo mu přes sedmdesát, když jsem se narodil. Kolem pětaosmdesáti už začal pomalu zapomínat, takže jsem pro něj chodil do kavárny, aby cestou domů nezabloudil. Měl jsem hezké, normální dětství. Byl jsem v židovském mládežnickém hnutí Tchelet lavan, ale taky jsem chodil do Sokola. Doma se mluvilo česky. Hebrejsky jsem uměl trochu, německy jsem se učil ve škole.
Doprovodili vás na nádraží oba rodiče?
Jenom maminka, táta musel do práce, s dědečkem Kafkou jsme se rozloučili doma. Máma na sobě měla tmavý kostým, klobouček, a když už jsme byli ve vlaku, mávala nám bílým kapesníkem. Nebudu vám namlouvat, že si to pamatuji, maminku ale na nástupišti zachytila kamera a já ji po mnoha desítkách let uviděl v dokumentu BBC o Wintonovi. Ještě v Praze mě jedna paní poprosila, abych po cestě dohlédl na jejího syna po obrně. Bylo mu asi deset, mně bylo patnáct, takže jsem na ni asi působil seriózně. Kluk měl křesťanskou výchovu, modlil se na kolenou. Nikdo to neřešil, vždycky jsme mu pomohli zase na nohy. Na hranicích s Německem vlak hodiny a hodiny stál. Ukázalo se, že v Praze zůstala nějaká lejstra. Museli pro ně dojet taxíkem. Byli jsme rádi, když vlak opustil německé území, na nádraží v Nizozemsku na nás už byli milí, donesli nám sladkosti – a pokračovali jsme dál. V Británii jsme s Felixem strávili prázdniny v táboře v Ipswichi, potom jsme nastoupili na střední školu v Cheltenhamu. Táta na konci srpna 1939 dostal třídenní vízum do Francie a Británie, aby s Marií Schmolkovou vyjednali přijetí co největšího počtu uprchlíků. Pokud Židé nechali v protektorátu veškerý majetek, Němci jim vystěhování tehdy ještě povolovali. Prvního září za námi táta přijel do Ipswiche a my už věděli, že začala válka.
Toho dne měl z Prahy vyjet další „Wintonův vlak“ s dvěma sty padesáti dětmi. Už to nebylo možné. Jeho pasažéry pak o několik let později odvezly jiné vlaky do Terezína a pak Osvětimi…
V Terezíně zemřel děda z maminčiny strany Bernhard Weiner, tetu Julii s miminkem poslali do plynu, maminčini bratři taky zahynuli v lágru. Tatínkovy sourozence, Karla a Maxmiliána, zabili v Osvětimi. V září 1939 to však vypadalo, že ve větším nebezpečí jsme my v Anglii, protože Německo ostrovy bombardovalo. Maminka trnula strachy. Přes Červený kříž k nám doputoval její dopis, v němž píše, jak se o nás bojí. V té době už ji Němci vyhodili z našeho bytu v Pařížské 32, ale byla přesvědčená, že my jsme na tom hůř než ona.
Nedaleko vašeho domu, v Bílkově ulici, bydlely sestry Franze Kafky. Je to shoda jmen, nebo jste byli nějak spřízněni?
Pokud vím, tak v příbuzenském vztahu nejsme. Maminka se ale znala s jeho sestrami. S Vali a Eli byla pak v Lodži.
Zařadili ji do stejného transportu jako Kafkovu sestru Gabrielu Hermannovou. Do lodžského ghetta odjely 21. října 1941. Z tisíce lidí přežilo třiašedesát.
Máma naštěstí byla mezi nimi. V lodžském ghettu zůstala až do srpna 1944, v Osvětimi pak o vlásek unikla smrti v plynové komoře.
Svěřila se vám, čím prošla?
Po válce o tom trochu mluvila. Táta, který v Londýně pracoval pro exilovou vládu, si s jejími bolestivými vzpomínkami nevěděl rady, takže zareagoval dost nešťastně. „Elinko, my jsme taky trpěli,“ přerušil její vyprávění. Máma to z nás měla nejtěžší… Byla v Lodži, Osvětimi, ke konci války ji přesunuli do továrny v Bernsdorfu, v Bernarticích, kde už naštěstí tolik nestrádala.
V létě 1942 jste v osmnácti dobrovolně vstoupil do československé armády ve Velké Británii. Proč?
Chtěl jsem létat. Byl jsem šťastný, že mě na začátku října 1942 přemístili k letectvu. Prosil jsem tátu, jestli by se za mě nemohl přimluvit, abych se dostal do pilotní školy. Odpověděl, že mi v ničem bránit nebude, ovšem taky mi v tom nebude pomáhat, protože hodně letců už přišlo o život. To si nechtěl vzít na svědomí. Později jsem pochopil, o čem mluvil. Můžu vám ukázat fotku ze střeleckého kursu ve Skotsku, snad všichni Poláci na snímku, kteří ho se mnou absolvovali, byli do roka mrtví. V pilotní škole se mi líbilo, učili nás tam, že se musíme umět rozhodovat sami za sebe a nemáme bezmyšlenkovitě poslouchat rozkazy. Během výcviku jsem se skamarádil s Pavlem Wechsbergem, později Vranským, byli jsme pak i ve stejné posádce. Pavel byl o tři roky starší, z protektorátu odešel v roce 1939 do Polska, bojoval u Tobruku. Přátelství nám vydrželo mnoho let, ačkoliv on zůstal po válce v Československu a já se vrátil do Anglie, kde studoval můj bratr. Když v osmačtyřicátém zemřel táta, mamince se podařilo odjet za námi.
Na rozdíl od Pavla Vranského jste se ale prakticky neúčastnil žádných vzpomínkových akcí.
Scházel jsem se s kamarády, letci v Británii. Od začátku devadesátých let žiju zase v Praze. Před dvaceti lety jsme se autobusem vydali do Normandie na výročí vylodění. Vypadal jsem tam poněkud nepatřičně, v džínech, bundě. Nenosím vojenskou uniformu, už ji ani nemám. Před časem mě ale vyhledal ředitel Odboru pro válečné veterány plukovník Robert Speychal, pěkně jsme si popovídali, záleží mu na lidech, kteří pro naši zem něco vykonali. Nečekal jsem, že stovku oslavím na letišti ve Kbelích.
Co jste si přál ke stým narozeninám?
O tom jsem ani nepřemýšlel. Za rok něco vymyslím. A pak znovu. Slíbil jsem ženě ještě dvacet let. Nevím, co tady budu dělat, ale slíbil jsem to.
V roce 1960 jste se na osm let odstěhoval do Izraele. Bojoval jste v šestidenní válce v roce 1967?
Nebojoval. Zúčastnil jsem se vojenských cvičení, na začátku června 1967 jsem byl ale zrovna s rodinou na dovolené v Londýně. Další rok jsme se vrátili zpátky do Evropy. Mé první manželce a dceři se v Tel Avivu a Haifě líbilo, syn si tam ale nezvykl.
Když v únoru 2022 Rusko napadlo Ukrajinu, ubytovali jste ve vašem pražském domě na dvacet ukrajinských uprchlíků, matek s dětmi.
Jsou z Charkova, Oděsy, Mykolajiva, Dnipra. Ze začátku tady bylo jedenadvacet lidí, někteří tu bydleli jen krátce, teď jich tu bydli šestnáct. Když člověk může, měl by pomáhat. Tak to má být.
