Martin Bartkovský: Zesnulý prezident, nový papež a „čeští vlastenci“ aneb Jak vstřebat dějiny kolem vás
Posledních necelých čtrnáct dní mi připomnělo, jak rychle umějí kolem mě pádit dějiny. A teď nemyslím události z našeho každodenního života, ale momenty, jež určují ráz světa na dlouhé roky dopředu. Mám pocit, že pádivost doby je přímo úměrná tíži, kterou na nás následně vyvíjí, a člověk má pak potřebu se stále častěji zastavovat, nadechnout se, zahloubat a zreflektovat, co se vlastně kolem něj děje. Pokud si tenhle luxus chvilkového vypnutí v hektickém světě může dovolit. Já si to teď na dva dny dopřál a má to opravdu blahodárné účinky.
Minulý týden jsem napsal na sociální síť X satirický příspěvek, který zněl: „Neumím si představit tu rozpolcenost Jany Bobošíkové, když je do parlamentních voleb ještě daleko a aktuálně je volné křeslo šéfa ČT, trůn německého kancléře, papežský stolec i trenérská lavice FC Hlučín.“ Zatímco je matadorka českých politických kampaní stále připravena dobýt Středočeský kraj pro komunisty a další neonárodovce v pseudokoalici STAČILO!, Německo, katolická církev i hlučínští fotbalisté už mají nové vedení. Zbylo tak pouze křeslo na Kavčích horách, kde Jan Souček prokázal mimořádný talent sjednotit v boji proti sobě úplně všechny a srazit oblibu České televize mezi lidmi o pěkných pár procent dolů.
Tam si ale myslím, že je to bez šance. Zvlášť když vezmeme v potaz, že by se chronicky neúspěšná kandidátka Bobošíková musela střetnout se zkušenou mediální matadorkou a profesionálkou Libuší Šmuclerovou. Ta kandidaturu na post šéfky ČT oznámila jen pár minut poté, co Souček odcházel s krabicí osobních věcí a svým psem hlavní vrátnicí směrem na vlak zpátky do Brna. Netrvalo dlouho a uvolnil se další post. Tam se ale, z úcty k člověku, který jej zastával, zdržím jakýchkoli vtipů.
Habemus Papam, sed praesidem amisimus. Máme papeže, ale přišli jsme o prezidenta. Tím myslím toho nejlepšího prezidenta, jakého naše země měla a který byl ve funkci 30 let. Jiří Bartoška, muž, jenž udělal z Karlových Varů filmovou Mekku střední a východní Evropy, sympaťák, před kterým se klaněly hollywoodské hvězdy, a věrný přítel Reflexu, s nímž jsme každý rok plánovali, co naše partnerství filmovému festivalu v daném ročníku přinese. Po Cyrilu Höschlovi je to pro naši redakci v krátké době další významná ztráta, kterou jsme se rozhodli zpracovat a uctít tím, že jí věnujeme titulní stranu našeho čísla. A rozsáhlejší vzpomínku uvnitř nového Reflexu a na našem webu. Zapomenout na něj ale nedokážeme nikdy.
Byl to pro mě velmi zvláštní den, jenž jako by neměl nikdy skončit. Krátce po poledni jsem trávil 8. květen ve společnosti lidí, kteří se s ruskými vlajkami v rukou a nadávající na Ukrajince prohlašovali za české vlastence. Nejprve jedna parta na náměstí Republiky v Praze oznámila záměr udělat prezidentem republiky Miroslava Sládka. Vzápětí druhá parta na Staroměstském náměstí jedním dechem odsuzovala zbrojení, ale druhým opěvovala vojenský výpad Rudé armády na konci jejich Vlastenecké války směrem do Evropy. Jedním dechem též odsuzovali jakékoli násilí, ale druhým dechem dodali, že jsou připraveni svým odpůrcům „rozbít držku“.
Právě mezi agresívními a nespokojenými lidmi na náměstí mě zastihla zpráva o úmrtí Jiřího Bartošky a já v ten moment odešel tu zprávu raději zpracovat domů. Po příchodu jsem zjistil, že máme nového papeže. Američana, který se nebojí dát si na Slovensku či na Moravě slivovici i přísným slovem napomenout viceprezidenta J. D. Vance. A podpořit Ukrajinu. Den jsem pak končil na slavnostním koncertě na Pražském hradě, kam nebyli pozváni Václav Klaus s Milošem Zemanem. Což chápu, Zeman vážnou hudbou opovrhuje a Klaus se na hradních akcích nudí a předvádí poté „nepotlesk“. Oba pak zcela jasně v minulosti prosazovali ruské zájmy v Evropě a během večera, kde se ruská agrese odsuzovala, by se nemuseli cítit komfortně. Stejně jako Filip Turek, jenž tam bez těchto dvou odmítl jít. Čímž prokázal, že není dostatečně starý na to, aby šel někam večer bez doprovodu svých adoptivních politických rodičů. Škoda. Opoziční i vládní poslanci tam u stolků nacházeli společnou řeč. Tedy až na jednoho poslance z SPD, který se rozhodl bavit s velvyslanci z islámských zemí. Zní to sice zvláštně, když ta strana islám v Česku vůbec nechce, ale u rautu padají různé zábrany.
Druhý den jsem odjel do Dánska. Užívat si český hokej na mistrovství světa a nezapojovat se do žabomyších válek, kdy se polovina českých „fanoušků“ stihla rozčilit nad portrétem Petra Pavla na masce brankáře Karla Vejmelky. Skoro stejně jako hokej jsem se pak rozhodl užít si Dánsko, respektive město Aarhus, které jsem navštívil po 16 letech. Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě. Stavěné pro lidi, velkorysé ve veřejném prostoru. Klidné a estetické. Ale také studentské, hlučné a roztancované. Místo, jež mi umožňuje se nadechnout a vnímat dějiny kolem mě. Přemýšlet a vstřebávat zážitky a zkušenosti. Přeji vám, aby každý z vás měl takový svůj Aarhus.
A málem bych zapomněl. Všechno nejlepší Reflexu! Časopis slaví 35 let. Užijte si samolepky z titulní strany, které odkazují na naše nejúspěšnější obálky i program, jejž jsme pro vás připravili v Holešovické tržnici mezi 21. až 28. květnem. Více zjistíte na stránkách tohoto čísla. Tak příjemné čtení a díky, že nás čtete.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
