Varšavská smlouva podřídila armády členských zemí Moskvě. Jedinou její bojovou akcí byl vpád do ČSSR

Středo- a východoevropské státy začaly vzájemně spolupracovat již během druhé světové války. Jen v letech 1943 až 1949 státy pozdějšího vojenského bloku uzavřely celkem třiadvacet bilaterálních smluv, takže už v průběhu prvních poválečných let vznikl nejpropojenější spojenecký systém začínající studené války. Sovětský svaz dosazoval do armádních štábů zemí, jež se ocitly v jeho sféře vlivu, své důstojníky. Jelikož Josif Vissarionovič Stalin nedůvěřoval obzvláště Polsku, stal se ministrem národní obrany Rzeczypospolité původně sovětský maršál Konstantin Konstantinovič Rokossovskij, v Polsku mimořádně nenáviděný, a i ostatní vysoké funkce zaujímali prověření a loajální sovětští Poláci.

Podřízenost Moskvě

Kromě Albánie a Československa zůstávaly po druhé světové válce ve všech budoucích členských zemích Varšavské smlouvy početné sovětské jednotky, zdaleka nejvíce ve východním Německu (od 7. října 1949 Německá demokratická republika). Bráno z vojenského hlediska se tak hranice Sovětského svazu posunuly zhruba o tisíc kilometrů na západ, což představovalo obrovskou strategickou výhodu. Národní armády členských států Varšavské smlouvy se staly součástí Spojených ozbrojených sil pod sovětským velením. V jejich čele vždy stál sovětský maršál. Za dobu existence Varšavské smlouvy se jich vystřídalo pět. Prvním byl v letech 1955 až 1960 v poslední době tolik propíraný Rus Ivan Stěpanovič Koněv. Následovali další účastníci Velké vlastenecké války: Ukrajinec Andrej Antonovič Grečko (1960–1967), Bělorus Ivan Ignaťjevič Jakubovskij (1967–1976) a Rusové Viktor Georgijevič Kulikov (1977–1986) a Nikolaj Vasiljevič Ogarkov (1986–1991).

Poslední bitva 2. světové války: Svět slavil pád nacistického Německa, u Příbrami se ještě střílelo

Historie

Formálně Varšavská smlouva vznikla jako reakce na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody, jež umožňovaly vstup Spolkové republiky Německo (SRN) do NATO, které vzniklo šest let před založením Varšavské smlouvy – 4. dubna 1949. Vstupem SRN do Severoatlantické aliance deset let po skončení druhé světové války v Evropě – 9. května 1955 – pohár trpělivosti sovětského vedení přetekl a vytvoření vojenského paktu se uspíšilo.

Smlouva byla uzavřena na dvacet let s automatickým prodloužením o deset let pro státy, jež ji rok před uplynutím lhůty nevypovědí.

První trhliny  

Varšavská smlouva hned v roce následujícím po jejím založení prošla vážnou zatěžkávací zkouškou. V říjnu 1956 totiž vypuklo krvavé protikomunistické povstání v Maďarsku, jehož armáda, zejména pak důstojnický sbor, se de facto rozpadla a ztratila akceschopnost. Mnozí její příslušníci se přidali na stranu povstalců požadujících odchod sovětských okupačních vojsk, jichž však naopak přibylo a Sovětská armáda s rebely tvrdě zúčtovala. Předseda vlády Imre Nagy vyhlásil 1. listopadu 1956 neutralitu Maďarska a jeho vystoupení z Varšavské smlouvy. To se mu stalo osudným.

Maďarskou revoltu Sovětský svaz sice potlačil, ale vyvstal nový problém. Albánie Envera Hodži se po roztržce Sovětského svazu s Čínskou lidovou republikou přiklonila k tehdy nejlidnatější zemi světa a od roku 1962 se činnosti Varšavské smlouvy přestala účastnit. Třináctého září 1968 ji na protest proti invazi pěti členských států – Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky, Polska a Sovětského svazu – do Československa dokonce opustila. Vyskytly se úsměvné informace, že nám nabídla leteckou podporu.

Konec Třetí říše: Před 80 lety kapitulovala berlínská posádka před sovětskými tanky

Historie

Skutečnost, že vpádu do Československa, jímž si sovětské vedení splnilo dávný sen, a to mít v naší zemi své posádky, se nezúčastnilo Ceauşeskovo Rumunsko, svědčila o tom, že navzdory halasnému vytrubování o semknutosti „tábora míru a socialismu“ to v něm pořádně hapruje. Gorbačovova politika glasnosti a perestrojka odstartovaly rozkladný proces. Ještě v květnu 1985 došlo k prodloužení Varšavské smlouvy o dalších dvacet let, ale po zániku Německé demokratické republiky a sjednocení Německa v roce 1990 padlo 25. února 1991 na mimořádné schůzi Politického poradního výboru, nejvyššího politického orgánu Varšavské smlouvy, v Budapešti rozhodnutí o rozpuštění jejích vojenských struktur. Československo pak navrhlo ukončení platnosti smlouvy, jež ostatní členové přijali a příslušný protokol zástupci vlád šesti zbývajících členů podepsali na schůzce výboru 1. července 1991 v Černínském paláci v Praze.

Po rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991 založilo několik postsovětských republik nový vojenský pakt: Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti.

Hodnocení Varšavské smlouvy

Cílem Varšavské smlouvy bylo podřídit armády členských zemí sovětskému velení, legitimizovat pobyt sovětských vojsk na území některých členských států, koordinovat politiku a vytvořit systém kolektivní bezpečnosti v Evropě a protipól vůči NATO. Svou sílu a připravenost demonstrovala prováděním místních i mezinárodních cvičení, zvláště ve státech sousedících se zeměmi NATO. Stačí jmenovat Vitr 1962, Družbu 1968, Taran 1970, Družbu 1979, Družbu 1982, Štít 1984 (byl největší; zúčastnilo se ho 60 000 vojáků), Družbu 1986 a Družbu 1989. To, že navzdory studené válce mezi oběma nejsilnějšími vojenskými bloky naštěstí nikdy nedošlo k otevřené ozbrojené konfrontaci, lze připisovat uvážlivosti čelných představitelů na obou stranách, kteří si uvědomovali, že třetí světová válka by zanechala jen poražené, a nikoli vítěze. Paradoxně tak jediné ozbrojené vystoupení Varšavské smlouvy za šestatřicet let její existence představoval srpnový vpád roku 1968 do jejího členského státu – Československa. To je nanejvýš smutné.

Porovnání sil NATO a Varšavské smlouvy v Evropě podle údajů zveřejněných v letech 1988–1989

Odhad NATO

Odhad Varšavské smlouvy k 1. 7. 1988