Krev, dřina, pot a slzy. Připomeňte si slavné projevy, které měnily směřování světových dějin
13. května 1940 předstoupil Winston Churchill jako čerstvě zvolený ministerský předseda před Dolní sněmovnu britského parlamentu. Pronesl k ní svou slavnou řeč, ve které národu dává naději na vítězství ve zdánlivě prohrané válce. Výměnou Británii nabídl dlouhé měsíce naplněné krví, dřinou, potem a slzami. Jeho slova vešla do dějin jako jeden z projevů, který dokázal změnit tok dějin.
Churchilla čekala v premiérském křesle obrovsky těžká zkouška. Politika appeasementu prosazovaná jeho předchůdcem Chamberlainem přivedla Evropu do nejhoršího válečného konfliktu v dějinách lidstva. Německo ovládalo celý východ Evropy až k hranicím svého tehdejšího spojence – Sovětského svazu. V bleskové válce obsadilo země Beneluxu. Francie byla těsně před kapitulací, britská vojska se tísnila odříznutá v přístavu Dunkirk a bylo otázkou, jestli se je podaří evakuovat, než budou totálně zničena.
Ve vrcholných kruzích britské politiky tehdy existovaly názory, že Británie by měla začít s Německem vyjednávat o mírové dohodě. Lord Halifax údajně dokonce navrhoval obrátit se na Mussoliniho, který v té době ještě nevstoupil do války, aby hrál roli zprostředkovatele jednání. Churchill se ale rozhodl svou zemi vyburcovat k boji, ve kterém nešlo couvnout zpět.
„Chci sněmovně sdělit to, co jsem již sdělil členům své vlády. Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, pot a slzy,“ pronesl ve svém slavném projevu. „Očekává nás těžká zkouška. Nejbolestnější ze všech. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců boje a utrpení. Ptáte se, jaká bude naše politika? Moje odpověď zní: Vést válku na moři, na zemi a ve vzduchu s veškerou naší mocí a veškerou silou, kterou nám Bůh může dát. Vést válku proti zrůdné tyranii, ojedinělé i v dějinách nejtemnějších a nejžalostnějších lidských zločinů. To je naše politika. Ptáte se, jaký je náš cíl? Mohu odpovědět jediným slovem: Je to vítězství. Vítězství za každou cenu, vítězství navzdory veškeré hrůze, vítězství, jakkoli dlouhá a těžká cesta k němu může vést; protože bez vítězství nepřežijeme."
Projev transformoval Winstona Churchilla z neoblíbeného a arogantního politika v respektovaného vůdce, pod jehož velením se Británii podařilo odrazit německou invazi, a zvrátit tak vývoj světového konfliktu. Po válce sice podporu veřejnosti zase rychle ztratil, zásluhy o sjednocení Britů v nejtěžší chvíli mu ale nikdo neupřel. V roce 2002 byl dokonce v celostátní anketě zvolen za nejvýznamnějšího Brita všech dob. Řečníků, kteří se jediným projevem zapsali takto hluboko do historie, není mnoho. Jejich slova si ale stojí za to připomínat.
Mám sen – Martin Luther King jr.
Vůdce hnutí za práva Afroameričanů pronesl svou slavnou řeč 28. srpna 1963 na schodech Lincolnova památníku ve Washingtonu. Poslouchalo ho čtvrt milionu demonstrantů a dalším milionům projev zprostředkoval rozhlasový přenos. Proslov mu vynesl titul Osobnost roku 1963 časopisu TIME a o rok později se Martin Luther King stal nejmladším laureátem Nobelovy ceny míru.
„Chci vám říci, přátelé, že i když musíme dnes, stejně jako v budoucnu čelit nesnázím, mám stále jeden sen. Ten sen je hluboce zakořeněn ve společném americkém snu, že jednoho dne se tento národ vzpřímí a zakusí skutečný význam svého kréda – „pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovni“. (…) Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru. O tom dnes sním!“
(překlad projevu: Robin Ujfaluši)
Dejte jim naději – Harvey Milk
První otevřeně homosexuální politik v USA pronesl projev v roce 1978 během předvolební kampaně na post městského zastupitele San Francisca. Řeč se ale rychle rozšířila i mimo Kalifornii a je považována za zásadní projev v dějinách boje za práva LGBT menšin.
„V Altoonách, Pensylvániích, Richmondech, Minnesotách jsou mladí lidé, kteří se rozhodli přihlásit se ke své gay orientaci a jsou konfrontováni s nenávistí a odsuzováním. Jediná věc, ke které se mohou upnout, je naděje. A vy jim tu naději musíte poskytnout. Naději na lepší svět, naději na lepší zítřek. Naději na místo, kam se mohou uchýlit, když je doma čeká jen hněv. Naději, že vše bude jednou v pořádku. Bez této naděje nemohou žít nejenom gayové, ale ani Afroameričané, důchodci, zdravotně postižení, ani my všichni.“
Rozhodli jsme se letět na Měsíc – John F. Kennedy
JFK má na svém kontě slavných proslovů celou řadu. Od „Neptejte se, co vaše země může udělat pro vás. Ptejte se, co vy můžete udělat pro svou zemi“ po „Ich bin ein Berliner“. Mezi jeho politickými projevy se ale vymyká výzva ke spuštění ambiciózního (a velmi drahého) vesmírného programu. Kennedyho projev „We choose to go to the Moon“ proslavilo vystoupení na fotbalovém stadionu Riceovy univerzity v Houstonu, kde mu naslouchalo přes 35 tisíc diváků. Poprvé ale řeč zazněla už v květnu 1961 v Kongresu USA.
„Britský dobrodruh George Mallory, který měl později zahynout na Mount Everestu, dostal před mnoha lety otázku, proč tu horu touží zdolat. Odpověděl: ‚Protože tu ta hora je.‘ Nuže, vesmír zde je a my ho zdoláme. Měsíc a planety jsou zde a s nimi i naděje na nové poznatky a mírové využití. A proto se s boží pomocí vydejme na nejsložitější, nejnebezpečnější a největší dobrodružství, ke kterému se kdy člověk odvážil.“
Hrdinové z masa a kostí – Richard Nixon
Richard Nixon není v dějinách zapsán ani jako sympatická postava, ani jako inspirativní řečník. Jeden z jeho projevů je ale výjimečný, i když ho prezident naštěstí nemusel pronést. Měl ho připravený pro případ, že by se misi Apolla 11 nepodařilo odstartovat z Měsíce a Neil Armstrong a Buzz Aldrin by na povrchu zahynuli.
„Osud tomu chtěl, že muži, kteří se vydali v míru na Měsíc, budou na jeho povrchu v míru spočívat navždy. (…) V dávných dobách lidé vzhlíželi ke hvězdám a v jejich konstelacích viděli své hrdiny. Dnes tak činíme i my, ale naši hrdinové jsou lidé z masa a kostí. Budou je následovat další a jsem si jist, že oni najdou cestu zpět domů. Touha po poznání nebude nikdy utišena. Tito muži ale byli prvními a zůstanou navždy zapsáni v našich srdcích. A až v budoucnu lidé v noci pohlédnou na Měsíc, budou vědět, že vzhlíží k cizímu světu, který už navždy patří lidstvu.“
Nenávist přejde, diktátoři zemřou – Charlie Chaplin
Jeden z nejinspirativnějších projevů nezazněl z řečnického pódia, ale z filmového plátna. Pronesl ho Charlie Chaplin ve svém prvním zvukovém filmu Velký diktátor. Hraje v něm dvojroli fanatického vojevůdce Hynkela a jeho dvojníka – židovského holiče Garbitsche. V závěru filmu má diktátor pronést projev přenášený do celého světa, na pódium se ale místo něj postaví Garbitsch.
„Cesta životem může být svobodná a krásná, ale my jsme se na ní ztratili. Chamtivost otrávila naše duše, zahltila svět nenávistí, dovedla nás k utrpení a prolévání krve. Objevili jsme rychlost, ale uzavřeli jsme se sami v sobě. Stroje stvořené k výrobě nadbytku nás uvrhly do bídy. Naše znalosti z nás udělaly cyniky a hrubiány. Myslíme příliš a cítíme málo. Potřebujeme spíše lidskost než mechanizaci, spíše laskavost než vychytralost. Bez těchto vlastností se život ztratí v násilí a vše bude ztraceno. (…) Těm, kteří mě slyší, já říkám: Nezoufejte! Naše dnešní neštěstí se zrodilo z chamtivosti, ze zahořklosti těch, kteří se bojí lidského pokroku. Lidská nenávist přejde, diktátoři zemřou a moc odebraná lidu se lidu zase vrátí. Lidstvo může být smrtelné, svoboda ale nikdy nezahyne.“
Václav Havel – projev v Kongresu USA
V historii velkých řečníků je zapsán i československý a český prezident Václav Havel. Při jeho slavném projevu ke Sněmovně reprezentantů USA zazněl z obou stran publika třiadvacetkrát spontánní potlesk. Havlův průvodce Washingtonem, bývalý člen Sněmovny reprezentantů Robert J. Mrazek vzpomínal, že demokraté i republikáni, kteří spolu většinou nesouhlasí, se shodli, že Havel apeloval na nejlepší stránky lidské povahy:
„Záchrana tohoto lidského světa není nikde jinde než v lidském srdci, lidském rozmyslu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti. Bez globální revoluce ve sféře lidského vědomí se nezmění nic k lepšímu ani ve sféře lidského bytí a cesta tohoto světa ke katastrofě, ať už ekologické, sociální, populační či celkově civilizační, bude neodvratná. (…) Stále ještě neumíme postavit morálku nad politiku, vědu a ekonomiku. Stále ještě nejsme schopni pochopit, že jedinou skutečnou páteří všeho našeho konání – má-li být mravné – je odpovědnost. Odpovědnost k něčemu vyššímu, než je má rodina, má země, můj podnik, můj prospěch. Odpovědnost k řádu bytí, do něhož se všechno naše konání nesmazatelně zapisuje a kde se teprve a jen spravedlivě zhodnocuje. Tlumočníkem mezi námi a touto vyšší autoritou je to, co se tradičně nazývá lidské svědomí. Podřídím-li své politické chování tomu imperativu, který mi zprostředkovává mé svědomí, nemohu toho moc zkazit. Kdybych se naopak neřídil tímto hlasem, nepomohlo by mi v politice ani deset prezidentských škol, kde by učilo dva tisíce nejlepších politologů světa.“
