Svět se již mnohokrát ocitnul na hraně jaderné katastrofy. Zatím jsme měli vždy štěstí
Před 30 lety zaznamenal ruský radar neočekávaný start rakety z území Norska. Zpráva okamžitě aktivovala obranný jaderný protokol. Prezident Boris Jelcin a další dva členové vrchního armádního velení poprvé v historii otevřeli pověstný jaderný kufřík a připravovali se na zahájení třetí a poslední světové války. Bylo to zatím naposled, co se svět ocitl na samém pokraji jaderné katastrofy. Nikoliv však poprvé.
Na radarové stanici v Oleněgorsku se 25. ledna 1995 rozezněl poplach. Systém včasné výstrahy ohlásil, že z oblasti norského severního pobřeží byl vypálen neznámý objekt, který radarová obsluha identifikovala jako vícestupňovou raketu. Výška a trajektorie odpovídala předpokládané dráze střely Trident II, kterými byly vyzbrojeny americké jaderné ponorky.
Incident proběhl čtyři roky po rozpadu Sovětského svazu a de facto konci studené války. Oznámení ale spustilo obranný protokol připravený ještě za éry Sovětského impéria. Ruské jaderné ponorky byly uvedeny do stavu bojové pohotovosti. Prezident Boris Jelcin, ministr obrany Pavel Gračev a náčelník generálního štábu Michail Kolesnikov poprvé v historii otevřeli pověstné „Čegety“ – kufříky umožňující odpálení jaderného arzenálu na nepřátelské mocnosti. Povel mohl být vydán prostřednictvím každého ze tří „čemodančiků“, politická zodpovědnost, a tím pádem i finální rozhodnutí, leželo na Jelcinovi. Ukázalo se, že osud svěřil jaderný klíč do správných rukou.
Informace o tom, co se dělo v generálním štábu, nejsou nijak početné ani spolehlivé, většina dostupných zdrojů ale tvrdí, že radary průběžně hlásily do generálního štábu průběh trajektorie rakety. Jeden z Jelcinových poradců střelu údajně identifikoval jako střelu Trident s náloží schopnou vyslat elektromagnetický puls, který má v první fázi jaderného konfliktu oslepit ruské radary. Když se z rakety začaly oddělovat komponenty, padlo podezření, že jde o střelu MIRV (Multiple Independently-targetable Reentry Vehicles), která je schopna nést a během letu shazovat několik jaderných hlavic na různé cíle. Od nejzazšího okamžiku, kdy bylo nutné zahájit protiútok, dělilo ruského prezidenta jen několik desítek sekund. Jelcin však na rozdíl od ostatních zachovával klid a trval na tom, že Rusku nehrozí žádné nebezpečí.
Pět minut po spuštění poplachu analýza trajektorie odhalila, že předpokládaný dopad rakety bude mimo území Ruska. Po dalších třech minutách byl Boris Jelcin informován, že projektil s největší pravděpodobností nevypálila západní jaderná ponorka. Nejvyšší stupeň poplachu byl odvolán a víka kufříků se zavřela.
Poplach v ruském obranném systému spustila opravdu raketa - konkrétně čtyřstupňový projektil Black Brant XII kanadské výroby schopný vynášet náklad až 120 kg do výšky 1400 km. Nejde však o vojenskou střelu, ale o raketu používanou pro komerční a vědecké účely, například pro výzkum magnetického pole Země. Ze stejného důvodu byla odpálena i tentokrát. Americko-norský tým vědců ji vyslal ze základny na ostrově Andoya, aby zkoumala polární záři nad Špicberkami. Start byl v předstihu oznámen třiceti zemím včetně Ruska. Ruské ministerstvo zahraničí ale zprávu z neznámých důvodů generálnímu štábu nepředalo. Opomenutí přivedlo svět na hranu jaderné apokalypsy, kde jsme se ocitli už mnohokrát před tím.
Operace Anadyr (říjen 1962)
Na začátku 60. se svět ocitl na pokraji jaderné války hned několikrát. V roce 1961 se ve Vídni setkal JFK a Nikita Chruščov, aby dohodli způsob řešení případných konfliktních situací. Jednání skončilo neúspěchem a vypjaté vztahy o několik týdnů později ještě vyostřila krize v Západním Berlíně. Mezi oběma části okupované metropole vyrostla zeď a obě strany se připravovaly na zahájení ostrého konfliktu. Hrozba opadla až v říjnu, kdy Chruščov na sjezdu komunistické strany berlínská ultimáta odvolal. Jeho političtí rivalové to vnímali jako projev slabosti, a Chruščov proto obratem vymyslel ještě vyhrocenější strategii. Na jaře 1962 v sovětském generálním štábu vznikl plán operace Anadyr. V jejím rámci mělo být na Kubu vysláno 40 tisíc vojáků, dva raketové pluky vyzbrojené jadernými zbraněmi, stíhací a bombardovací pluk, divize protivzdušné obrany a čtyři ponorky. Rozvědka USA odhalila plán až v létě, kdy byl v plném proudu.
V říjnu už bylo zřejmé, že Sovětský svaz na Kubě buduje základny pro rakety schopné zasáhnout města na nedalekém východním pobřeží USA. Americká armáda byla uvedena do bojové pohotovosti a válečné loďstvo vytvořilo kolem ostrova blokádu. Sovětská plavidla dorazila 24. října až k její linii, zdánlivě neodvratný konflikt byl ale na poslední chvíli odvolán a lodě obrátily kurz zpět na východ. Zatímco drama na hladině se odehrávalo doslova v přímém televizním přenosu, dění pod hladinou bylo očím veřejnosti skryto. Bylo ale o ještě o poznání napínavější. Sovětské ponorky dorazily ke Kubě v předstihu a byly na místě už v okamžiku zahájení blokády. Všichni čtyři kapitáni měli povolení zahájit jaderný útok bez nutnosti schválení generálním štábem, protože odloučená poloha a pohyb pod hladinou znemožňoval plynulou radiokomunikaci. Nedostala se k nim proto ani zpráva, že plavidla US Navy budou v první fázi blokády shazovat hlubinné nálože. Během výbuchů dospěl jeden z kapitánů k závěru, že jeho ponorka je pod útokem. Rozhodnutí odpálit jaderné torpédo bylo odvoláno jen díky tomu, že s vydáním rozkazu musel souhlasit tři nejvyšší důstojníci na palubě. Náčelník štábu flotily Vasilij Archipov byl naštěstí proti, a ponorka se proto vynořila, aby rozkaz konzultovala s vrchním velením.
Černá sobota (říjen 1962)
Přezdívka Černá sobota se vžila pro 27. říjen 1962, kdy americké letectvo málem přišlo hned o dva špionážní superletouny U-2. Jeden byl sestřelen během tajné monitorovací mise nad Kubou. Šrapnel protiletadlové střely vypálené ze sovětské základny protrhl majorovi Rudolfu Andersonovi ochranný oblek a náhlý podtlak mu roztrhal plíce. Letoun se zřítil na Kubu, kde havárie vyvolala další vyostření už tak vypjaté situace. V ten samý den odstartoval veterán letectva Charles Maultsby na palubě jiného letounu U-2 na rutinní průzkumný let nad Aljaškou. V blízkosti severního pólu se nemohl spolehnout na navigaci kompasem, a orientoval se proto podle hvězd. Jeho dlouholeté zkušenosti ho ale zklamaly a zabloudil hluboko nad sovětskou Čukotku, kde k němu vzlétly sovětské MIGy. Americké letectvo nechtělo dopustit ztrátu dalšího letadla a na pomoc vyslaly své dvě stíhačky F-102. Zkušený Maultsby naštěstí rychle vyhodnotil situaci a vystoupal až do výšky mimo dosah sovětských stíhaček i jejich zbraní. Manévr ho připravil o rezervní zásobu paliva a zpět nad Aljašku musel doletět bez motorů klouzavým letem. Chruščov později prohlásil, že americký letoun byl nějakou dobu podezříván za bombardér s jadernou pumou, který by Sověty donutil k „osudnému kroku“.
Peňkovského dech (listopad 1962)
Když v roce 1960 kontaktoval moskevskou ambasádu USA vysoký důstojník sovětské rozvědky a nabídl se, že bude působit jako špion, Američané ho považovali za zjevného provokatéra. Plukovník Oleg Peňkovský ale svou nabídku myslel vážně a byl přesvědčen, že bez jeho přispění záhy vypukne světová válka. Britská MI6 naštěstí jeho nabídku přijala a z Peňkovského udělala agenta s krycím jménem HERO – Hrdina. Kódové označení nebylo nijak přehnané, protože Peňkovský za necelé tři roky vynesl přes 5000 přísně tajných dokumentů. Británie a USA se díky nim dozvěděly o sovětské invazi na Kubu a znaly předem veškeré podrobnosti o celé operaci. Díky tomu mohl JFK s Chruščovem tvrdě vyjednávat a donutit ho k ústupu. Pro případ nejvyšší hrozby – zahájení příprav jaderného útoku – měl Peňkovský přidělený speciální kód. Měl dvakrát zavolat na britskou ambasádu, telefonáty měly být uskutečněny s minutovým odstupem a špion v nich měl pouze třikrát rychle vydechnout. Telefon se na stole důstojníka MI6 rozezněl v listopadu 1962. Gervase Cowell ale tušil, že Peňkovský byl odhalen, tajný kód byl vyzrazen a telefonát je pouze léčkou. Zprávu o jaderném útoku proto do Londýna a Washingtonu nepředal. Jeho předtucha se ukázala jako správná. Plukovník Oleg Peňkovský, který pravděpodobně zachránil svět před zničením, byl zatčen a dlouhodobě mučen. Ve veřejném procesu pak byl zdiskreditován a popraven. Některé zdroje dokonce uvádí, že byl zaživa upálen v peci krematoria a filmový záznam popravy byl promítán sovětským diplomatům jako varování.
Incident NORAD (1979)
Po Kubánské krizi se Spojené státy rozhodly svěřit obranu svého impéria počítačům. Centrálním mozkem armády Spojených států se stal systém Wimex, který sbíral, propojoval a vyhodnocoval data ze všech obranných základen, satelitů a radarů. Počítače byly tehdy považovány za neomylné nástupce chybujících lidských elementů, a Wimex měl proto „pravomoc“ vyhlásit v USA stav válečné pohotovosti. Brzy ráno 9. listopadu 1979 se v základně obranného ústředí NORAD spustil poplach. Počítače systému Wimex zjistily, že ze Sovětského svazu bylo směrem na USA odpáleno 200 jaderných střel. Druhá kontrolní analýza jejich počet zvýšila na více než 2000. Do vzduchu se vznesly stíhačky a spustila se příprava evakuace prezidenta na palubu Air Force 1. Třetí analýza ale poplach zastavila. Data z radarů a seismografů žádné rakety neoznamovala. Okamžitá rozsáhlá kontrola zjistila, že na vině je opět člověk. Jeden z pracovníků NORADu omylem do systému Wimex zavedl děrnou pásku určenou pro cvičné testování poplašného systému. Počítač data simulace vyhodnotil jako skutečnost, a spustil opravdový poplach. Do okamžiku, kdy by Spojené státy měly odpálit odvetný úder, zbývalo jen několik minut.
Serpukov 15 (1983)
Rok 1983 byl v mnoha ohledech vrcholem studené války. V Sovětském svazu zemřel vůdce Brežněv a nahradil ho těžce nemocný Jurij Andropov. Na druhé straně opony vládl populista Ronald Reagan, který Sovětský svaz označoval za říši zla. V září sestřelil sovětský stíhač letoun korejských aerolinek, který zabloudil na cestě z Aljašky do Soulu a na palubě zahynul americký kongresman. Averze mezi mocnostmi byly vypjaté na maximum a situace byla o to horší, že útok ze strany USA by nemusel být veden mezikontinentálními raketami. Ze základen NATO v západním Německu bylo možné vyslat střely, které by na cíle v Sovětském svazu dolétly během několika málo minut. I sofistikované družicové systémy by poskytly jen minimum času na vyslání protiúderu, a rozhodování muselo v Sovětském velení probíhat v řádech desítek vteřin. V noci 26. září 1983 seděl v ústředí družicového systému včasného varování podplukovník vzdušné obrany Stanislav Jevgrafovič Petrov. Krátce po půlnoci počítače spustily poplach. Na sovětské území směřovala americká raketa. Petrov měl podle protokolu okamžitě zahájit protokol odvetného útoku, intuice mu ale napovídala, že třetí světovou válku by Američané pravděpodobně nezahajovali jedinou střelou. Poplach proto vypnul a o něco později se rozhodl prověřit i poplach druhý. Analýza radarových dat odhalila, že ho spustilo nesprávné vyhodnocení odrazů slunečního záření ve vysokých vrstvách atmosféry. Iniciativa, byť předcházející světové válce, se v Rudé armádě neodpouští, a Petrov byl kvůli svému rozhodnutí převelen a později vyhozen z armády. O jeho činu se svět dozvěděl až v roce 1990 z pamětí jeho nadřízeného Jurije Votinceva.
Cvičení Able Archer (1983)
Na podzim roku 1983 spustilo NATO velké vojenské cvičení. Operace Able Archer měla členské státy připravit na scénář invaze Sovětského svazu do Skandinávie. Účastnily se jí tisíce vojáků z Evropy i USA, byly testovány komplexní komunikační systémy a nacvičovala se i simulace varovného odpálení jedné jaderné střely středního doletu. Jak se ukázalo, realističnost cvičení byla až tak vysoká, že ji v Sovětském svazu považovali za opravdovou přípravu na útok. Vedení armády zavelelo k aktivaci jaderného arzenálu, na bombardéry byly naloženy pumy s jadernými hlavicemi a rozmístěny na základnách ve východním Německu a Polsku. Velitelé NATO naštěstí pohyb v komunistickém bloku zaznamenali a nedorozumění vysvětlili. Zpráva, že se svět octl na prahu katastrofy, prý Ronalda Reagana vyděsila natolik, že během druhé volební kampaně zmírnil svou protisovětskou rétoriku a byl příznivě nakloněn zahájení jednání se svým novým protějškem Michailem Gorbačovem.
Ztracený jaderný čemodanik
V roce 1991 se Sovětský svaz rychle a nezadržitelně hroutil. Michail Gorbačov se připravoval podepsat dohodu o vzniku Společenství nezávislých států, která bývalým svazovým republikám zajistila samostatnost. Krátce před podpisem se kolabující impérium pokusil zachránit samozvaný „Státní výbor pro výjimečný stav“. Gorbačova puč zastihl na dovolené na jeho krymské dače. Vůdce povstání, viceprezident Gennadij Janajev, nařídil, aby zde setrval v domácím vězení a vyslal na Krym delegaci. Ta měla Gorbačova formálně zatknout a zabavit mu jaderný kufřík, který symbolizoval sovětskou vojenskou moc. Gorbačov se odmítl požadavkům podřídit, kufřík ale opravdu do rukou pučistů vydal. Další naděje na úspěšný převrat ale zhatil prezident ruské federace Boris Jelcin. Namísto aby se ukryl před tanky v moskevských ulicích, vylezl na jeden z nich s megafonem a vyzval vojáky, aby vypověděli vůdcům převratu poslušnost. Tankisté, kteří měli podpořit útok speciálních jednotek na budovu parlamentu, ho uposlechli, a puč se rychle zhroutil. Ve víru událostí se však poněkud zapomnělo na jaderný kufřík. Několik dní byl nezvěstný, dokud se neobjevil u jednoho z vůdců povstání – ministra obrany Dmitrije Jazova. On sám i jeho spojenec, náčelník generálního štábu Mojsejev, přitom měli své jaderné kufříky stále při sobě. Pučisté toužící za každou cenu zachovat slávu a moc Sovětského svazu tedy měli v rukou všechna zařízení umožňující spustit konec světa. Naštěstí k jejich použití nesáhli a ústředí armády kódy obsažené v ukradených „čegetech“ deaktivovali.
